V prvním čtvrtletí roku 2018 jsem naběhal 850 km, ve druhém 975 km, ve třetím 1022 km a ve čtvrtém 854 km, což je celkem 3701 km (vloni 4138 km a předloni 3900 km). Závodil jsem 10 krát a odběhal 273 závodních kilometrů. Týdenní průměr 71 km není nic moc. Tomu odpovídají i letošní horší časy na všech závodech, které běhávám pravidelně. Na druhou stranu vím, že to není trend, na který si už budu muset zvyknout. To, co člověk běhu dá, to mu běh vrátí a já jsem tomu letos moc nedal. Přesto to vůbec nebyl špatný rok. Zkusím stručně rozebrat ty nešťastné závody.

Norbiho dvanáctku jsem běžel popáté a proti loňsku jsem zaběhl o 3 minuty horší čas. Byla však ukrutná zima, vítr, sníh a led, zkrátka nejhorší podmínky co jsem tam zažil. Doběhl jsem celkově 12. a se svým výkonem jsem moc spokojen, dokonce jsem porazil Kristýnu, což se mi už asi nikdy nepodaří.

Radeč je krásný, ale taky těžký. Běžel jsem ho podruhé, ale letos byla trať jiná a s tou první se nedá srovnávat. Skončil jsem celkově 8. a v kategorii 3., ale pocitově to byl mnohem horší výkon než vloni.

Na Krajském půlmaratonu jsem si vloni zaběhl osobák a letos to bylo o 5 minut horší. Bylo však strašné vedro, sanitky jezdily a sbíraly odpadlíky. Byl to strašně těžký závod a mně se povedlo doběhnout na 13. místě a porazit některé opravdové borce. V kategorii jsem byl druhý, ale i v kategorii 40-cátníků bych za Petrem Minaříkem skončil druhý, takže skvělý!

Čertovskej ultratrail byl příjemným zpestřením mé sezóny a i když jsem se vzdálenosti 66,6 km a více než 8 hodin běhu obával, nakonec jsem to docela zvládl. Byla to pro mě neocenitelná zkušenost a potvrzení toho, že ultra závody jsou též závody v jídle a pití.

Na Barokomaraton jsem byl podle všeho dobře připraven a celkově doběhl 14., ale prostý fakt, že jsem se s časem 3:32:27 vzdálil loňskému 3:29:50, mně radost z vítězství v kategorii hodně pokazil. Vím, že je to blbost, ale tady jsem věřil, že budu lepší než vloni a nenašel jsem vysvětlení, proč to nevyšlo.

Běh pro Exodus měřil 9 km, běžel se 14 dní po Baroku a o žádné ambice zde nešlo, takže celkové třetí místo a bedna vedle vítězné Teodory byla moc fajn.

Na Škoda Fit půlmaratonu na konci září už jsem jisté ambice měl. Doufal jsem v lepší čas než 1:28:03, který jsem zaběhl v dubnovém vedru na krajském půlmaratonu. Nakonec to bylo 1:29:00. Opět nevím, kde se ta ztracená minuta poděla, ale přesto z toho bylo celkové 36. místo a 2. místo v kategorii.

Forestova šestka byla čtvrtým závodem v šesti týdnech, ale zaběhl jsem si ji s velkou chutí. I když i zde jsem zaostal za svým časem z roku 2016 o téměř minutu, celkové 10. místo a pocit dobrého výkonu to vynahradili.

Na Krkavci jsem doufal, že zaběhnu alespoň to co vloni a opět se nezadařilo. Zde alespoň vím, že to z větší části bylo naraženými žebry, která mě bolela ještě další měsíc a taky zblouděním na trati. Horší čas mi vynahradil dobrý pocit ze závodění na posledních 10-ti kilometrech a skvělý finiš.

Nočník byl už jen třešničkou na dortu a radostí z nočního běhu i pěknou tečkou za letošním závoděním.

Jelikož běhání není jenom závodění, musím na závěr říct, že jsem rád, že pořád patřím do komunity běžců a pravidelné běhání si většinou užívám. Letos jsem se vyhnul silničnímu maratonu a ani na příští rok se mi do něj moc nechce. To by zas byly stresující minuty a vteřiny. Jarní část závodů asi nechám v tradičním pojetí, ale místo Baroka si zkusím zaběhnout jesenický maraton 17. 8. 2019 a pak mě láká Bovec maraton ve Slovinsku 14. 9. 2019. Hlavní je ale zůstat zdráv a při chuti!