Příjemné vzpomínky na můj loňský první běh na 24 hodin na K6 v Konstantinových lázních způsobily, že jsem letos i přes zdravotní potíže a nedostatečný trénink zatoužil po stejném zážitku. Nejvhodnější termín a místo se zdál být 4. – 5. listopad 2023 na atletickém stadionu v Plzni. Trochu jsem se bál těch dvou levotočivých zatáček na každém okruhu, ale řekl jsem si, že při mém tempu to ani nepoznám.

Nedá mi to nesrovnávat, a tak proti loňské zkušenosti, kdy jsem v posledních 3 měsících před takovým závodem zaběhl průměrně 455 km/měsíc, to letos bylo pouze 210 km, 312 km a 351 km, což se v závodě muselo projevit. Mým cílem proto bylo nasbírat zkušenosti bez ohledu na výkon, což se nakonec určitě povedlo.

Jelikož v listopadu předpověď počasí ani v předvečer závodu nedává jasnou odpověď, jak bude, beru si na závod dvě plné tašky oblečení a bot, téměř celý svůj běžecký šatník. Registrace, jako i celý závod probíhá v uvolněné a přátelské atmosféře, je zde asi 30 závodníků, někteří i s podpůrnými týmy. Výhodou takového závodu na dráze je možnost změření hned několika tratí, jako je maraton, 100 km, 12 hodinovka, 100 mil a 24 hodinovka.

Po startu, krátce po 10. hodině ranní, se snažím běžet uvolněně a bez námahy. Pro měření používám na hodinkách pouze jednoduché GPS a tempo si hlídám po průběhu každého kola. Daří se mi je tam sázet za 2:20, což je tempo 5‘50‘‘/km a s občasnými zastávkami na občerstvení a záchod by to mělo být 10 km/hod. Vcelku to vychází a prvních 50 kol a 20 km uběhnu za 2 h 1 minutu. Dávám si první gel, je přece čas oběda, a plánuji tam každou hodinu jeden poslat. Čtvrtou desítku mám už trochu pomalejší a maratonem probíhám za 4:22:06, což je o 10 minut horší než na K6. 50 km uběhnu za 5:16:20, to ještě ujde, ale pak se chabý trénink začne projevovat a já začínám střídat běh s dost dlouhou chůzí.

Šestá desítka mi trvá 1:16, sedmá desítka 1:17, osmá desítka 1:21, devátá desítka 1:20 a desátá 1:25. Můj čas na 100 km je 11:55:53, což je proti K6 skoro hodinová sekera. Samozřejmě neházím flintu do žita, ale horší je, že se mi nedaří každou hodinu polknout gel a kromě kelímku nudlové polévky a kousku chleba s paštikou jsem toho moc nesnědl. V žaludku to přesto tlačí, zkouším různé tekutiny včetně Vincentky, která si s tím poradí po svém a já, na 106. km, poprvé při běhu zvracím… samou vodu. Budiž mi ctí, že po tomto ultra křtu setřu slzy z očí a vcelku v pohodě uběhnu celý další kilák. Po 12 hodinách nás na ovále zůstalo kroužit asi jenom 14, občas i méně, noční pohoda.

Další průběh závodu je už dost monotónní. Uběhnout 10 km mi trvá v průměru asi 1 h 26 minut. Snažím se proto uhlídat, abych měl každou celou hodinu uběhnutých 7 km a ono to celkem jde. Někdy k tomu přidám pár stovek metrů, ale na 8 km se nedostanu. Nevím, jak dlouho to vydržím, nasazuji si sluchátka a snažím se myslet jenom na další celou hodinu. Ve 23:00 po 13. hodinách mám bezpečně 107 km, o půlnoci 114 km, v jednu v noci 121 km. Je to takové Backyard Ultra, akorát bez přestávky. Počítání mi už dělá značné potíže, a tak se pořád ujišťuji a přepočítávám, vysypat násobky sedmi z rukávu není nic snadného.

Kombinovat běh s chůzí po určité době je pro běžce mojí úrovně v takovémto závodě nutné. Nejdřív jsem střídal 1 km běhu a 200 m chůze. Později 400 m běhu a minutu chůze, což se mi zdálo celkově svižnější. Na dráze jsou namalované čáry po 100 metrech, takže se dá běžet 400 m z kterékoliv z nich, jen je třeba zapamatovat si místo startu… Počasí díkybohu vydrželo, spadlo jenom pár kapek, protivítr na jedné rovince nebyl tak strašný a na druhé zas foukalo do zad.

Něco po půl čtvrté ráno jsem uběhl 140 km a krátce na to mi Vlastík hlásí: „Už jsi třetí, no vidíš, že to jde!“ S tím jsem vůbec nepočítal, samozřejmě, že to lichotí, ale nic to nemění, dál bojuji sám se sebou. Na 150. km (v 5 ráno) jsem v čase 19:02:32 (na K6 to bylo za 17:52) a vypadá to, že bych mohl uběhnout 100 mil pod 21 hodin, což je B limit pro kvalifikaci na Spartathlon. Metou 160. km probíhám v čase 20:30:57, bez přestání běžím další 2 kola a 134 m, abych 100 mil/160,934 km uběhl za 20:38:29. Je to tam! Ve splnění limitu jsem moc nedoufal a po 12 hodinách to na to vůbec nevypadalo, proto mám strašnou radost. Ale když už člověk uběhne 160 km pod 21 hodin, tak by těch 180 km pod 24 hodin měl dát…

V 8 hodin ráno, po 22 hodinách běhu, mám 170 km, ale zatím se bojím radovat, pořád by mě mohla chytit křeč, že bych to ani nedokulhal. Styl běhu jsem změnil, rovinky běhám, zatáčky chodím a kupodivu svůj limit – 7 km na další hodinu, nesplním asi jenom o 400 m. Metou 180. km za velké radosti probíhám v čase 23:31:00. Poslední půl hodinu si užívám tento neuvěřitelný úspěch, vyhlížím Magdalénku a zdravím kamarády, kteří se na doběh přijeli podívat. Pár minut před koncem dostanu kužel se dvěma osmičkami, který po 24 hodinách pokládám na vzdálenost 182,874 km.

Jako vždy mám na závěr pár mouder a poučení:

• Původně jsem si nemyslel, že zde uvidím takové skvělé výkony, jaké na H 24 předvedla Švýcarka Daniela Tarnutzer (239,29 km), nebo na H 12 Polák Swietochowski (141,86 km), Slovák Pavuk a Jiří Hálek (oba 125 km v rámci H24). Velkým poučením pro mě bylo sledovat práci podpůrných týmů, jsou opravdu klíčovým článkem úspěchu běžce.
• Měli jsme štěstí na krásné, stabilní počasí skoro bez deště s teplotami mezi 7 – 12 º C. Značnou část závodu šlo běžet docela „nalehko“, nebo vydržet v jednom oblečení, což se mi povedlo, a výsledek je tím značně ovlivněn. Merino nátělník a tenká mikina na zip nahoře a merino boxerky a dlouhé kalhoty dole. Boty ani ponožky jsem neměnil, nohy pouze jednou promazal. Střídal jsem čelenku, kšiltovku a tenkou čepičku. Merino boxerky mi odřely třísla, možná to chtělo krátké běžecké elastické kalhoty a přes ně dlouhé, nebo jiné boxerky. S botami Hoka Clifton 8 Wide mám bohaté zkušenosti a způsobují mi minimální škody. Bohužel na několika prstech mám hrubé nehty, něco jako želví krunýř, a když se o ně pravidelně opírá vršek boty, způsobí pod ním puchýř a nehet odpadne hned po závodě, nebo posléze. Tyhle botky měly už před závodem téměř 1200 km, takže teď je čeká zasloužený důchod a procházky se psem. Nabité hodinky Garmin FR 955 při jednoduchém GPS a bez měření tepu měly po závodě pořád 44 % kapacity baterky.
• Těch pár věcí, které jsem potřeboval, jsem ale pokaždé hledal strašně dlouho. Klečel jsem tam a prohraboval se ve dvou plných taškách. Neměl jsem po ruce čelovku, kterou si bylo třeba na věci posvítit, dlouho jsem hledal ty druhé gely, Vincentku, ledvinku na mobil kvůli hudbě. Přehledně, dostupně a dle důležitosti roztříděné a přístupné věci jsou něco, co musím ještě vypilovat, nebo mít k ruce někoho, kdo mi vše podá.
• Můj výkon i přes mizerný trénink mě překvapil, zaběhnout přes 180 km za 24 hodin stále nemůžu považovat za standard.  Jsem docela hrdý na těch 10 nočních hodin a těžce uběhnutých 70 km. Naopak až po tomto závodě můžu ocenit, v jak skvělé formě jsem byl loni v dubnu na K6, kdy jsem tu samou vzdálenost zaběhl za 22 h 31 minut. Na druhou stranu uběhnout Spartathlon bude určitě mnohem těžší a cestu vidím ve sbírání dalších zkušeností z ultra závodů. Zatím mám dvě 24 hodinovky, dva běhatelné traily na 93 km a 100 km, jednu silniční kopcovitou etapu na 142 km a 30hodinový trail na 164 km. To je dost málo. Musím zrychlit na trati 100 km, na druhou stranu zkusit závod dlouhý aspoň 30 hodin a dál experimentovat s příjmem živin při běhu. To by mi mohlo dodat sebevědomí a možná i pomohlo zmoudřet.