IMMORTAL’S RACE 2022

Na tento závod jsem přišel úplnou náhodou a ihned mě uchvátil. Běhá se v Řecku z Tripolisu do Kalamaty, přes Spartu a pohoří Taygetos, spojuje čtyři památníky řeckých „nesmrtelných“ hrdinů, měří 140 km, nastoupá se na něm asi 2600 m a trať neopouští asfalt. Letošní 8. ročník byl věnován stému výročí konce řecko-turecké války o území v Malé Asii spojené s masivní výměnou obyvatelstva. Běhá ho kolem stovky běžců a dosud ho neběžel žádný Čech. Součástí akce je i kratší běh „King Leonidas“ Race, na 80 km s cílem ve Spartě.

Letošní „školní“ kalendář s podzimními prázdninami před státním svátkem a ředitelským volnem umožnil naší rodině vydat se na třetí, neplánovanou, dovolenou, která však rozhodně stála za to. Poprvé jsme spolu letěli (a kupovali letenky), poprvé si půjčovali auto z půjčovny (a najeli s ním 1000 km) a již zkušeně si zamlouvali apartmány ve dvou destinacích. Vše naštěstí klaplo a my jsme se ve zdraví vrátili zpět do Záluží.

Komunikace s pořadatelem zřejmě kvůli jazykové bariéře vázla, takže i když bylo možné zaplatit startovné (70 €) v prodejně medailí v Aténách, radši jsem ho poslal na účet předem. Dále byl organizován autobus z Atén do místa startu v Tripolisu a pak zpáteční z Kalamaty do Atén (+20 €), který jsem nevyužil. My jsme se po pár dnech v Aténách přesunuli do Kalamaty a velkou výhodou, a zároveň zážitkem, byla možnost projet si cestu pohořím Taygetos z Kalamaty do Sparty a zpět po trati závodu ještě před startem. Silnice E082 je přirovnávaná k Route 66, najdete k ní spousty videí a fotek a já jsem po ní měl bohužel běžet v noci.

  

V den závodu se na náměstí v Tripolisu sešlo 121 běžců a běžkyň na trať 140 km a 38 na kratší trať. Při prezentaci dostávám startovní balíček, odevzdám drop bag. Následuje několik slavnostních projevů i organizačních pokynů, minuta ticha v souvislosti s pohromou 1922 a pak si dokonce Řekové na pokyn začali zpívat svoji hymnu – obdivuhodné! Smůlou je, že si nás 8 cizinců nikdo nevzal stranou a neřekl nám anglicky aspoň důležité věci ke změně trati, ke kterým došlo, vše bylo pouze řecky.

Po krátkém započítání je odstartováno a za zvuku titulní písně z filmů o Rockym: „Eye of the Tiger“, se rozbíháme na trať a za sebou necháváme sochu prvního z nesmrtelných, generála Theodorose Kolokotronise. Uličkami míříme ven z města, zajímavý je výstup a sestup po schodech ke kostelu a běh kolem „voňavého“ rybího trhu. Trať z původních 660 m n. m mírně stoupá, potom dlouho klesá a já se snažím běžet zadrženě, ale i tak je to dost rychlé. Po 7 km přijde větší stoupání a zpomalení, takže první desítku mám za 57 minut, tempo 5‘43‘‘/km, nastoupaných 190 m. Po široké výpadovce se s námi přesouvají také auta poskytující support běžcům, potkávám je na první a potom každé další občerstvovačce. Trochu pozdě jsem pochopil, že ta paní, co jsem si od ní s povděkem ulomil třetinu banánu, kterým hrdě mávala, tam nečekala na mě. Výpadovka končí asi po 18 km, zatáčíme doleva, podbíháme dálnici a míříme do hor. Druhá desítka je skoro celá z kopce a trvá mi jenom 53 minut, tempo 5‘17‘‘/km.

 

Zjišťuji, že na hodinkách Garmin mám asi o 1,7 km méně, než jsou značky kilometrů psané na silnici. Tento údaj se v polovině závodu zkrátí na 0,8 km a znova naroste na 2,2 km. Spolu s tím, že nevím, jestli je délka závodu 142 km, nebo 140 km je to docela zábavné. Třetí desítka se velmi podobá té první, trvá 57:30, tempo 5‘45‘‘/km a nastoupaných 186 m. Je zajímavé sledovat supporťácké týmy, je vidět, že je závod baví víc než jejich běžce. Na 37. km probíhám čipovou bránou v čase 3:16, já mám na ruce 35. km. Po chvilce doběhnu Maďara, fotím hory v zapadajícím slunci i s Maďarem a pak ho pomalu předběhnu. Čtvrtou desítku dávám za 59 minut, tempo 5‘55‘‘/km a nastoupaných 147 m je vtěsnaných do posledního kilometru. Můj celkový čas po 40 km je 3:46:42, průměrné tempo 5‘40‘‘/km s elevací 550 nahoru a 660 dolů. Kopec nadále trvá, na 50. km jsem na nejvyšším bodě trasy do Sparty, asi 850 m n. m. v čase těsně pod 5 hodin. Pátá desítka za 1:12:30, tempo 7‘15‘‘/km a dalších plus 386 m.

 

Zdá se, že se mi kopce po asfaltu běhají dobře, každou hodinu se mi povedlo uběhnout 10 km, i když jsem nastoupal 940 m. Proti běhu v terénu je to velký rozdíl a je třeba s tím počítat. Je 19:00, rozsvěcuji čelovku a běžím dál. Z kopce dolů však běhat neumím, a i když na dalších 20 km klesám o 752 m, trvá mi to 2:09, tempo 6‘27‘‘/km a lepší to už nebude.

Líbí se mi občerstvovačky. Někde je to jenom stůl v rohu parkoviště, ale zvláště ve vesnicích je tam spousta lidí, babky napekly buchty, uvařily polévku, děti mi běží naproti, ptají se odkud jsem, nahlašují moje startovní číslo (Déka je 10), prostě mají menší povyražení bez ohledu na přicházející noc. Na jedné větší občerstvovačce si sedám s polévkou na kašnu. Kolem, snad bez zastavení, probíhá můj Maďar s vítězoslavným úsměvem, který říká: „Ty sedíš, já běžím, jsi v koncích“. To nebylo hezké.

 

Do Sparty je to podle mě 79 km, těch 9 je převážně po rovině a běžím je asi hodinu. Pobíhám uličkami Sparty a vyhlížím náměstí se sochou krále Leonida. Na chodníku stojí chlap, tleská mi a drmolí něco řecky. Abych mu dal vědět, že mu nerozumím, vyslovuji otázku, která mě trápí: „Where is the King?“ a on na to přejde do plynulé angličtiny a křičí za mnou: „You are the king!“ a drmolí další věty chvály. Kousek na to přibíhám z boku k soše krále Leonida, cvaknu si mezičas 8:08:39 a hned se nechávám u krále fotit na svůj telefon. Jsem zde, je to zvláštní chvíle, proti Spartathlonu mi stačilo uběhnout necelou třetinu, navíc v příjemné teplotě. Třeba se sem už nikdy nepodívám…

 

Jedna část závodu končí, využívám bohatou občerstvovačku, nalézám drop bag a převlékám se, vše mi trvá. Pak si uvědomím, že je 22:15, myslel jsem si, že tu budu před půlnocí. Vyrážím rychlou chůzí od sochy krále v protisměru závodu Spartathlon, vytahuji telefon a volám Magdalénce: „Běž už spát, za 7 hodin jsem u tebe“. Až pak se pomalu rozběhnu. Čeká mě kopec dlouhý 26 km a z 200 m n. m musím vyběhnou do 1300 m.

Socha třetího nesmrtelného, posledního byzantského císaře Konstantinose Palaiologose, je v Mystře, jen 5 km od krále Leonida. Před sebou mám 2 běžce, kteří mi pomáhají proplétat se uličkami Sparty. 83ka, Řek s hrubým hlasem, který mi nedávno popřál dobrý závod, s tím, že už mě asi neuvidí a Žluté tričko. Žluté tričko pomalu předbíhám, ale myslím, že nakonec byl v cíli dřív než já. 83ka přesto, že často přechází do chůze je pořád přede mnou, i když já neustále běžím/cupitám. Sejdeme se na občerstvení v Mystře, kde si dávám další skvělou polévku a nechávám si udělat fotku s císařem. Domácí mi opakovaně nabízí židli k sezení a diví se, proč odmítám.

Těch 11 km ze Sparty na 90. km trati mi trvalo 1:34, z čehož 1:25 jsem byl v pohybu. Nastoupal jsem 365 m, tempo pohybu 7‘41‘‘/km a celkový čas mám 9:42. Další desítka je ještě horší, trvá 1:39, pohyb 1:35, nastoupaných 575 m, tempo pohybu 9‘18‘‘/km. Stovku namalovanou na silnici zvládám za 11 hodin a pár vteřin, mnou změřená stovka je však o 20 minut delší. Do kopce předbíhám svého Maďara a upřímně mu radím, ať si to užije. Ve Spartě byl o 7 minut dřív než já, měl se radši pořádně najíst, do cíle dorazí půl hodiny za mnou. Předbíhám i 83ku a ten mi radí, abych se šetřil, kopec prý končí až na 106. km. Střídáním chůze a běhu se mi daří pomalu, vytrvale, stoupat, při čůrání zjišťuji, že jsem na kopci sám, nikde nikdo a hvězdy nad hlavou se zdají být tak blízko… Po 5ti km a 265 výškových metrech kopec opravdu končí a s krátkou přestávkou by to až cíle mělo klesat.

Jedenáctá desítka mi trvala 1:15, tempo 7‘36‘‘/km a mínus 320 výškových metrů. Dvanáctá desítka 1:12, tempo 7‘09‘‘/km, mínus 500 m a třináctá 1:15, tempo 7‘24‘‘/km, mínus 350 m. Vypadá to jednoduše, ale ten jednotvárný běh serpentinami z kopce dolů, kdy bolí každý krok, je nekonečný, tempo je marné, kilometry nepřibývají. Na jedné občerstvovačce, těsně za kopcem, mě napadne zeptat se na pořadí, kouknou do papíru a hlásí mi 17. místo. To mi přijde skvělé! Po chvilce mě však z kopce předběhnou 3 kluci, včetně 83ky. Z kopce dolů mi to opravdu nejde. Na 128. km je však přerušen asi 2 km dlouhým osvěžujícím stoupáním a tam zas předběhnu 3 mladé kluky já. Za kopcem se navíc objevují světla Kalamaty, je čas vzbudit manželku.

 

V čase 15:04 na „mém“ 130. km ještě nevím, že mi do cíle schází už jen posledních 9 km, sklesám při nich skoro 400 m a vyvinu nesmírné tempo 6‘20‘‘/km. Před kruháčem u města předbíhám kluka, který jde, jak může teď jít? V Kalamatě to i v půl páté ráno žije, venkovní bary jsou plné, tuším blízkost centra a blíží se 16. hodina mého běhu, tak podvědomě zrychluji. Nakonec jsem v cíli v čase 15:57:25, Pavlos Goranitis mi podává ruku a hlásí, že jsem na 15. místě. Fotografce s dlouhým objektivem podávám svůj mobil s otázkou, jestli to s ním bude umět. U sochy Vítězství stojím já, generál Theodor Kolokotronis (stejně jako v Tripolisu), Grigorios Dikaios (Papaflessas), a Petros Mauromichalis, všechno bojovníci za nezávislost Řecka. Jenom Magdalénka tu chybí. Vzbudil jsem jí pozdě, k tomu série jednosměrek s půjčeným autem a můj rychlý finiš… po šesti minutách je však svět opět v pořádku.

 

Tradiční moudra na závěr:

  • Překvapilo mě, že závod na tvrdém povrchu je i přes velká stoupání docela rychlý. Když se člověk nemusí dívat, kam šlape, jde to snáz. Tempo jsem si myslím taky rozložil dobře, i když to možná tak nevypadá. Myslím, že jsem se příliš nehnal, ani se moc neflákal.
  • O nesnadném běhání z kopce dolů zde píšu opakovaně. Nevím, jak bych to mohl zlepšit, snad jen opakováním podobných závodů. Možná podvědomě šetřím postarší pohybový aparát.
  • Snědl jsem 6 gelů Maurten, pak 2 gely Agave9 a nakonec 4 gely Maurten caffeine, dále 4 menší porce polévky a jinak nic moc. Pohupování a nárazy těla na tvrdém povrchu přitom způsobovaly menší nevolnost a poprvé jsem měl obavu, že budu zvracet. Nakonec zvítězila vrozená hamižnost, ale pokaždé, když se blížila celá hodina a byl čas na gel, tak jsem se bál, jak to dopadne. Navíc je člověk po závodě z těch gelů nejmíň půl dne otrávený. Příště by to chtělo víc normálního jídla.
  • Vypil jsem 2 x 0,5 l rozmíchaného nápoje ionylite a zapil s ním asi 12 tablet proti křečím. V druhé kapse vesty jsem měl vždy doplněnou láhev s vodou, která se hodila mezi občerstvovačkami, a když přišel čas na gel. Pil jsem hodně kolu a pak i ionťák, kterému říkali izotonik.
  • Boty Hoka One One Cliffton 8 wide byly skvělé. Po asfaltu jedou jak pásový transportér. Když jsem však 20 km před cílem cítil menší bolest na prostředním prstu pravé nohy, nezastavil jsem. Do cíle jsem vydržel, ale podcenil jsem pravidlo, že malý problém je třeba odstranit, než se z něj stane velký.
  • Baterie v Garminu 955 mi po 16 hodinách aktivity ze 100 % klesla na 67 %, což je spotřeba asi 2 % za hodinu. GPS byl nastaven na jednoduchý, tepovka vypnutá, občas jsem zapnul navigaci po trati, abych se ujistil, že jsem správně.
  • GPX soubor pro trať jsem si kdesi pokoutně sehnal, ale běželo se jinudy v několika místech. Značení šipkami na silnici však nedalo zabloudit, i když oči na stopkách být musely.
  • Na běh stačily krátké kalhoty, pod krátký rukáv jsem nejdřív natáhl nátělník bez rukávů a návleky na ruce, pak jsem si dal nákrčník a čelenku, nakonec tenkou červenou mikinu. Rukavice, ani větru odolné oblečení nebylo třeba, teplota na horách byla kolem 10 º
  • Mohl bych kritizovat špatnou komunikaci s pořadateli jak před závodem, tak v den startu, ale myslím, že mi to nepřísluší. Jsem rád, že jsem se tohoto podniku mohl účastnit, a je mi jedno, jak si to Řekové organizují, jestli se to nebude líbit jim, jistě se ozvou. Jsem rád za ty milé lidi, které jsem po trati potkal.
  • Letos jsem běžel závody dlouhé 90 km, 100 km, 140 km… že bych zkusil 160 km?

 

 

2 komentáře: „IMMORTAL’S RACE 2022

  1. Míro, jsi borec!!!!
    krásné čtení a velká motivace zvednout se z gauče. Jsem ráda, že jsem tě poznala. a pro mne v práci patříš mezi těch pár pozitivních věcí.
    ať ti to běhá ještě dlouho a dlouho.
    těším se na další čtení…….

    lenka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *