Je to moje srdcovka! Běžel jsem zde svůj úplně první závod, celkem 5 maratonů a 3 půlmaratony, s letošním pozvolným přesunem k ultra dlouhým závodům se tady nabízela stovka. Jako ultra maratonský mimino se zde chystám sbírat zkušenosti a ve zdraví to přežít. Jako troufalec si věřím, že to dám pod 12 hodin, a dokonce tajně doufám, že by to mohlo být i pod 11, ale stát se může tolik věcí… je to přece ultra závod.

Startuje se o půlnoci, a tak si hned v šest sjedu pro čip a číslo, připravím věci, ve 20:30 zalézám do pelechu s budíkem na 22:50 a kupodivu se mi daří pěkně schrupnout. Na startu se nás nočním chladem třese asi 70, už se nemůžeme dočkat, takže když zazní píseň Touha, radostně vybíháme. Noc je jasná a chladná, běžím s jediným cílem, držet se zpátky, nepřepálit začátek, dát tělu jasný signál, že ho čeká pomalý, ale dlouhý běh. Na čas 11 hodin mi stačí udržet tempo 6‘36‘‘/km, každou desítku zaběhnout za 1:06, což může vypadat jednoduše. Na druhou stranu se u stovky asi nedá počítat s vyrovnaným výkonem ani po rovině, natož v terénu a jak velký propad tempa bude následovat, je těžké předem vědět.

Obě první desítky jsem zvládl shodně za 59 minut, což myslím nebylo přepálené. Třetí desítka byla za 1:03 a až čtvrtou a pátou dávám v plánovaném čase 1:06. V polovině závodu jsem byl za 5 h 13 minut, což bylo nadějné. Trať byla krásně značená, reflexní papírky na stromech svítily už zdaleka. Prvních 25 km si užívám, znám to tu z maratonu a teď navíc nemusím tlačit na tempo, ale naopak, držet se zpátky. Had běžců se dělí na skupinky, zatím mám pořád kolem sebe nějaký rozsvícený čelovky. Na 9. km předbíhám Štěpánku, vloni celkově druhou ženu s časem 11:09. Na 15. km mě předběhne a uteče mi velmi zlehka a ladně běžící kluk, který, na rozdíl ode mě, všechny kopce vybíhá. Asi na 20. km, za mostem v Manětíně, měním dobíjecí baterku v čelovce za jednorázovou, ta mi vydrží další 4 hodiny do rozednění. Na 25. km předbíhám zkušenou ultra běžkyni Ivetu a kupodivu dobíhám toho samého kluka, který mi sice v kopcích za Čoubákem znova utíká, ale mám ho před nosem. Na občerstvovačce v Rabštejně (37. km) se zakecáme, klukovi je 52 let, jmenuje se Jakub a dorazil až z Kroměříže! Tak to abych ho tady provedl a ukázal mu to, až na to bude vidět…

Jakub si mění baterky v čelovce, tak vybíhám napřed, běží se fajn, asi zabraly ty tři spolykané gely, a tak mě Jakub dobíhá až na další občerstvovačce na 44. km. Odtud už vybíháme společně a dalších nejmíň 7 km probíráme všechna běžná běžecká témata. Boty, čelovky, gely, hodinky, různé závody a další plány. Jakub běhá stomílovky, odsud ta lehkost a ladnost kroku. Asi nejpříjemnější část závodu, než si musí Jakub „na dlouho“ odskočit. Do Chýše (53. km) na občerstvení dobíhám sám, neodolám a nechám si načepovat půl kelímku piva, je to prý Prazdroj, ale když nemají nic lepšího… Dál je to pořád z kopce, po asfaltu a za chvilku svítá. Předbíhám 2 pomalejší holky, které startovali už ve 21:00 a (to možná bude znít divně) kluka s jednou hůlkou (nevím, jestli jednu našel, nebo ztratil).

Šestou desítku dávám v plánovaném tempu 6‘34‘‘/km za 1:05:36, sedmá desítka už je horší, tempo 6‘47‘‘/km, za 1:07:50 a úplně nejhorší je ta osmá, která mi trvala 1:16:22 (tempo 7‘38‘‘/km). Přesto všechno jsem byl v 08:43 ráno na 80. km jenom 3 minuty za svým rozpočtem na 11 hodin. Jinými slovy, nevím, co jste ve tři čtvrtě na devět dělali vy, ale já měl za sebou 80 km, tak co! Trať kolem Rabštejnu byla krásná, mechový les, obrovské balvany, dvakrát mi před nosem běželo stádo srnek, jednou jsem je viděl brodit řeku. Úsek kolem Střely byl ale hodně těžký, kluzké kořeny a kameny těsně u vody, obíhání padlých stromů. Dost mě to zpomalilo a jednou jsem asi 50 m sešel ze stezky a musel se vrátit. Na chodidle pravé nohy se mi začal dělat puchýř a nepříjemně to pálilo. Na 82. km mě doběhl Jakub se slovy: „Tys za to ale vzal.“ Já na to něco jako: „To ti to trvalo, už mě bolí za krkem, jak se ohlížím.“ Chvilku si za mnou odpočinul, potom se nabídl, že mě potáhne, ale tolik sil já už nemám, tak nechávám Jakuba mizet v dáli. Darmo, já ultra baby, on stomílovky…

Občerstvovačky na 63. km, 71. km a 77. km jsou skvělé, všude se zdržím déle, než bych měl. Při dobíhání právě na tu posledně zmíněnou vidím, jak z ní odbíhá Luděk a mává mi. Jaké překvapení, když na další občerstvovačku na 88. km dobíhá za mnou, prý trochu zabloudil. To zamrzí. Sil fyzických i morálních má ale Luděk víc, a tak mi odbíhá až na rozdíl necelých 2 minut v cíli. Dámy na občerstvovačce mi poskytly niveu na promazání chodidla (nadstandardně vybavená občerstvovačka) o suchou ponožku si slečně stydím říct (Luděk nemá).

Devátou desítku zvládám za 1:11:18 (tempo 7‘08‘‘/km) a celkový čas mám 9:54:18. To by se dalo při troše dobré vůle zvládnout, jsem si já blbec řekl. Nicméně, i když teď začalo pravé utrpení a můžu si za něj sám, na tu poslední desítku jsem docela pyšný. Zvládl jsem ji za 1:02:32, v tempu 6‘15‘‘/km, což je kromě těch prvních dvou desítek nejlepší výkon. Škoda jen, že jsem kromě suchých ponožek neměl i prázdnou flašku a na poslední oficiální občerstvovačce, 12 km před cílem, si ji nenechal naplnit. Takhle se mi povedlo slepenou pusu svlažit dvěma kelímky koly až v Plasích, před mostem přes Střelu, na občerstvení pro maratonce v místě zvaném Peklo.

Když se dostanu na úsek tratě, po kterém jsem z Velké louky vybíhal, mám tu smůlu, že proti mně běží balík běžců, kteří odstartovali na desítku. Naštěstí jsem chytil až druhou, pomalejší půlku balíku, ale i tak dávám bacha, aby proti mně neběžel nějaký bývalý hráč rugby a nesložil mě. Před Velkou loukou radostně zdravím manželku a nabíhám na povinný okruh. Dvě a půl minuty do 11 hodin, nevím, jestli se to dá stihnout, ale makám, co to dá. Další smůla, právě na okruh odstartovala omladina běžící 4,2 km, 4 okruhy. Předbíhají mě náctileté holky, začínám závodit alespoň s těmi menšími, hlídám čas. Posledních 670 m běžím průměrným tempem 4‘56‘‘/km, s maximálkou 4‘15‘‘/km.

Nebudu to napínat. Když v cílové rovince vidím čas 10:59:56, tak zvolním, zvedám ruce, upozorňuji na sebe a vyžaduji si potlesk aspoň od přihlížejících rodičů. Dobíhám v čase 11:00:18. S číslem 31 nakonec 13. šťastný muž v cíli. Další ultramaratonec po mě doběhl za víc než 22 minut. Baroko Ultra jsem pod 11 hodin nedal, ale myslím, že 100 terénních kilometrů jsem pod 11 hodin zvládl. Mně totiž Garminy píply 100 km už na louce v čase 10:56:59 a v cíli mi to ukazovalo 100,67 km. Těch úsilím a vůlí naplněných posledních 10 km má pro mě velkou cenu, a i z toho důvodu můžu věřit, že to příště možná bude lepší. Jen nezmoudřet a nezestárnout!

Moudra a poučení na závěr:

• Poměr časů první a druhé poloviny závodu mám 5:13 a 5:47, což je asi pořád dost velký začátečnický rozdíl, Jakubovo 5:13 a 5:34 vypadá lépe
• Na startu jsem měl ve vaku na zádech 0,7 l ionťáku, což bylo v začátku závodu i mezi občerstveními super, ale měl jsem si vzít i prázdnou láhev a na 88. km si ji naplnit (je to snazší, než doplňovat vak). Myslet si, že posledních 12 km už zvládnu bez pití byla velká školácká chyba
• Tohle byl už druhý delší závod, kdy mi na zádech se pohupující vak s vodou doslova omlátil záda. Chce to buď jinou běžeckou vestu, batoh, nebo používat přední láhve
• Krém a náhradní ponožky si příště určitě nezapomenu vzít. Vyplatí se to na každý závod, delší než 5 hodin
• Boty Saucony Peregrine 12 jsou skvělé, ale spíš se hodí na běhy do 50 km, na delší trati působí už trochu sparťansky (málo tlumení)
• Jakubovo rady na trénink takovýchto a delších závodů zní: stačí 400 km/měsíc, ale záleží na nastoupených metrech (400 km po rovině je tedy málo). Další rada je prostě občas závodit. Stomílovka je holt nejlepší trénink na stomílovku.
• Tohle byl strašně krásný závod v nádherné části země, za 500 Kč je zde k dostání víc než jenom těch 9 občerstvovaček a řízek v cíli, opravdu se sem vyplatí přijet nejen z Kroměříže. Právě kvůli té dlouho trvající kráse, se vzestupy a pády, dávám přednost ultra, než jistotě bedny na maratonu v kategorii