Po dlouhém období půstu konečně závod! A hned první ročník maratonské tratě ze Stříbra do Plzně kolem Hracholuské přehrady, řeky Mže, přes Krkavec, s cílem u Velkého Boleveckého rybníku. Moc jsem se těšil! Už na nádraží v Plzni se sešla pěkná partička běžců a ve stínu stromů na náměstí ve Stříbře to celkem bylo 39 ke startu připravených mužů a žen. Přátelská atmosféra panovala i v průběhu prezentace a výkladu tratě, takže se asi 4 minutky po 10. hodině mohlo odstartovat. 

Po pár stovkách metrů jsme se z náměstí dostali do lesoparku a krásným, klikatým single trackem pokračovali dál. Na 3. kilometru došlo k asi jedinému zaváhání v navigaci, kdy si běžci v čele závodu nevšimli šipky odbočující doleva do prudkého stoupání a museli se kousek vracet. Jinak byla trať výborně značená a až po Pňovanský most vyloženě krásná. Občerstvovačky byly na 11., 25. a 34. kilometru a sloužili rovněž jako polejvačky. Vyplatilo se mi nést si na zádech camelback s litrem vody, který jsem na poslední občerstvovačce ještě doplnil. Bez něj bych se do cíle po svých určitě nedostal.

Běželo se mi vcelku dobře, rovinky jsem držel v tempu pod 5‘/km, kopce mě zpomalily. Na 10. kilometru jsem byl za 51:40 a dalších 10 kilometrů mi trvalo 52:40, tedy asi 5‘15‘‘/km, což je vzhledem k trialovému profilu i povrchu slušné tempo. I když se mi to zbytečně rychlé nezdálo, vzhledem k horkému počasí jsem se měl ještě víc šetřit. V polovině tratě jsem byl asi za 1:50, na 9. místě a mohl jsem počítat s výsledným časem kolem 3:45 až 3:50. Dlouho jsem systémem každý chvilku, tahá pilku, běžel s holkou a tak jsem stylem „já jsem Míra a ty?“ započal konverzaci a zjistil, že běžím s výbornou ultra-běžkyní Lenkou Horákovou. Dalších 5 kilometrů mi trvalo 27:50 a na 25. km jsem byl zhruba v čase 2:12. A pak to začalo.

Z Města Touškova až na konec Chotíkova jsme totiž běželi po silnici, vlevo pole, vpravo pole, polední žár na vrcholu, rozpálený asfalt, konec v nedohlednu. Dalších 5 kilometrů jsem běžel 31 minut a na 30. kilometru jsem byl 2:43 od startu. Lence jsem už koukal na záda a za chvíli mě předběhl kluk, který se za mnou táhnul už od Touškova. Po nějaké době mě předběhl taky Ivan Šarlinger, mistr negativního splitu (1. půlka pomalejší, než druhá). Přišly nejtěžší momenty, kdy jsem na mírně zvednuté silnici přecházel na dlouhé vteřiny do chůze a zase se pomalu rozbíhal. Přemýšlel jsem o kamarádech, kteří dnes běží Den cesty, taky o tom, jak se v tomto počasí asi běží Spartathlon a mé vlastní sebevědomí bylo na nule.

Dalších 5 kilometrů mi trvalo skoro 41 minut (tempo 8‘12‘‘/km!) a na 35. kilometru jsem byl v čase 3:24, to už se první závodník blížil do cíle. Potom, co jsem se vyškrábal na Krkavec jsem se naštěstí dokázal rozběhnout a běžet až do cíle, posledních 7 km jsem dal v tempu 6‘07‘‘/km. Dokonce u Třemošenského rybníku, když jsem se ohlídnul a uviděl za sebou běžce, tak jsem se dokázal vyhecovat k finiši. Nevím, jestli to byl závodník, nebo rekreační běžec, protože další běžec do cíle po mně doběhl asi za 2 minuty. Před cílem jsem konečně potkal podporující rodinu, vítala mě i naše fenka Aura, posledních 100 m jsem se konečně propletl davy promenádujících se do cíle. V čase 4:07:30 jsem doběhl na celkově 12. místě a na 2. místě v kategorii M50 za skvělým Jiřím Vrabcem (ročník 1961!), jehož žlutou čepičku jsem nedokázal doběhnout.

A poučení? Když nemám natrénováno, neměl bych běžet maraton! Nebo bych se už konečně měl naučit nastavit správné úvodní tempo, s ohledem na momentální formu a počítat s tím, že takové vedro určitě ovlivní výkon. Vcelku pěkně se rozjíždějící květnový trénink mi 21. 5. zastavila angína. V červnu jsem se sice pokusil navázat tam, kde jsem přestal, ale výsledkem byly jen bolavé nohy. Nelze spoléhat na to, že když jsem vloni koncem roku vcelku slušně uběhl 5 takových maratonů, každý měsíc jeden, že to i teď půjde samo. Jasně, že bych mohl být spokojený, sedm lidí do cíle vůbec nedoběhlo, ale prozatím mám v palici ty krušné chvíle, kdy běžet nešlo i když to mělo jít. Takže rychle zapomenout a s chutí do tréninku!