Nejdřív holá řeč čísel a potom nějaké to zamyšlení. První čtvrtletí 1164 km, druhé 1075 km, třetí 1134 km a čtvrté 765 km. Celkem to dělá 4138 km (vloni 3900 km). Závodil jsem 8 krát, z toho 5 krát na maratonské trati, celkem to bylo 272 závodních kilometrů (vloni 186 km). Osobák v půlmaratonu a maraton pod 3 hodiny.

První tři čtvrtiny roku jsem už rozebral, tak se budu krátce věnovat i té čtvrté. Říjen byl fajn a přinesl můj zatím největší závodní úspěch – maraton pod tři hodiny, více jsem o něm psal zde. Naběhal jsem 319 km ve 22 trénincích, po maratonu 14.10. jsem si dal pár dní volno. V listopadu jsem běžel poslední závod (Krkavec), do kterého se mi už moc nechtělo, ale nakonec jsem byl za něj moc rád. Naběhal jsem jenom 231 km v 16 trénincích i proto, že jsem si od 11.11. nařídil 4 týdny odpočinku, během nichž jsem vyběhl pouze 10 krát. To se promítlo i do naběhaných kilometrů v prosinci – 215 km je moje letošní minimum. Věřím, že mi tento pokles tréninkových dávek bude nakonec ku prospěchu, a že se po něm kolotoč tréninků roztočí do vyšších obrátek.

A za co vděčím evidentně lepšímu běžeckému roku? V jeho první polovině to byl určitě na kilometry vydatný leden (465 km), ze kterého jsem čerpal sílu téměř do konce května. Ve druhé polovině roku to bylo v rámci přípravy na maraton ve Stromovce zase září (458 km). I když jsem letos 4 týdny téměř neběhal, uběhl jsem o 238 km víc než loni. Dalším polínkem do ohně bylo rozhodnutí běhat dlouhé závody v terénu. Proti loňským třem silničním maratonům, se kterými souviselo hodně tréninkových kilometrů po asfaltu, jsem letos běžel 4 trailové maratony a jenom jeden silniční. Běh v lese zlepšuje techniku došlapu, posiluje kotník, běhat po měkkém je náročnější, je třeba měnit délku kroku, pracovat více s trupem (zapojuje se břicho, ramena, záda). Možná i to byl důvod, proč mi pak běh po asfaltu v posledních 6-ti týdnech před silničním maratonem ve Stromovce najednou připadal tak lehký a moje průměrné tempo šlo rychle nahoru. Za poslední přínos považuji fakt, že jsem několik měsíců z roku běhal bez hrudního pásu a tedy bez znalosti momentální tepové frekvence. Nic mi nebránilo běhat tak, jak jsem se cítil, nic jsem nemusel hlídat.

Nejdůležitější je ale fakt, že se můj běžecký rok obešel bez zranění, bez nemoci a chuť vyběhnout i radost z běhu mě zatím neopouští. Běh mě současně učí pokoře i zvyšuje sebevědomí. Nesměju se, když vidím běžet tlustou holku, vím, jak těžké to má a obdivuji její úsilí. I nadále mám respekt před každým delším závodem. Zároveň si věřím, hlavně když jde příprava podle mých představ. Zajímavostí je, že se mi letos povedlo porazit borce, kteří byli vždy přede mnou, ale rovněž dostat na frak od těch, kterým jsem ukazoval záda.

A co moje plány na rok 2018? Zatím vůbec nevím. Při sestavování kalendáře závodů řeším pořád stejný problém. Nechci dokola běhat ty samé závody, ale je mi líto je vynechat, kvůli těm novým. Každopádně nějaké to oživení by bylo dobré. Uvidíme, co život přinese.