Spíš než o trénink půjde o soupis přetrvávajících potíží se zraněnými hamstringy a po-covidovým strádáním, vždyť za prvních 6 měsíců roku jsem naběhal méně než 260 km, což u mě obvykle býval slabší měsíc. Rok 2021, kdy jsem v červnu měl završit svoji první běžeckou desetiletku, tak zatím moc chválit nemůžu.

V lednu jsem bez většího úspěchu dokončil desítku rehabilitačních terapií zaměřených na magnetoterapii. Běžel jsem pouze 1. ledna (z pověrčivosti), 3. ledna a pak až 22. ledna, abych zjistil, že je to pořád stejné.

Dne 4. 2. jsem po testu na protilátky zjistil, že jsem, nespíš v prosinci, bez příznaků prodělal nemoc Covid. Byl jsem tedy mimo oficiální databázi a bez případného hájení o délce 180 dní. Stejně jsem to nahlásil praktickému doktorovi, a když už jsem tam byl, znovu jsem si na bolest svalu postěžoval. Byl jsem poslán na Sono, které odhalilo: „proužek tekutiny při tuber ischiadicum, šíře 4 mm a prosáknutí šlach zadní svalové skupiny včetně několika kalcifikací ve šlachách“. Dostal jsem doporučení na další rehabilitace a Diclofenac na 14 dní. Dne 17. února beru 1. dávku Astry Zeneca, vcelku bez příznaků. Od 7. února (skoro po 5 týdnech klidu) jsem pomalu začal běhat (už po 3. vynucené pauze). Nejdřív dvakrát, pak i třikrát týdně a celkem to bylo 9 běhů a 91 km. Běhám šnečím tempem při neúměrně vysokých tepech s mírnou postupně se zvyšující bolestí zadních stehenních svalů, v horní části – pod zadkem, více vlevo než vpravo.

V průběhu března absolvuji dalších 10 rehabilitací tentokrát s ultrazvukem, hodně protahuji, čímž rozsah protažení svalů zvýším, ale bolest zůstává stejná. Až později zjišťuji, že než jednou denně protahovat svaly 40 minut, je lepší čtyřikrát denně po 5 minutách. V prvních 10 dnech března ještě absolvuji 5 běhů a asi 47 km, ale od 10. 3. si dávám závazek: vydržet bez běhání 3 měsíce (a běhat opravdu začnu až 1. června, za 12 týdnů). Koncem března a v dubnu si občas sedám na kolo, tak 2 – 3 krát týdně, ale není to ono, sedlo tlačí na horní, bolavý konec hamstrigu.

V občasných vyjížďkách na kole pokračuji i v dubnu, ale i když za měsíc najedu něco přes 200 km, strávím tím méně než 12 hodin, což je možné srovnat s necelými 4 hodinami běhu. V polovině dubna mě rehabilitační doktor přemlouvá, abych zkusil ještě jedno kolo rehabilitací. Moc se mi do toho nechce, už ničemu nevěřím, ale nakonec zkusím 7 kol terapie Rebox a dokupuji si 6 krát rázovou vlnu – úplně zbytečně … je to marný, je to marný …

V květnu nasazuji hůlky na Nordic walking, které podle mě na rozvoj základní kondice fungují lépe než kolo. Do poloviny května ještě absolvuji skoro denně buď rázovou vlnu nebo Rebox a od 17. května odjíždím na 2 týdny do Jeseníků – konečně milované hory, jak já je už potřeboval. Dne 12. května dostávám druhou dávku Astry Zeneca, noc po očkování mám střídavě zimnici a horečku, ale ráno už to ujde. Hlavní důvod, proč jsem se nechal očkovat je u mě stejný, jako asi u většiny národa: věřím, že mi to neuškodí a chci mít pokoj. Na kolo jsem v květnu sedl jen 5 krát, ale v sedle jsem strávil víc než 15 hodin a převážně v okolí Jeseníka najel téměř 250 km. „Píchání hůlkami“ se mi rovněž zalíbilo a nachodil jsem takto asi 115 km, což bylo přes 21 hodin chůze. Hamstringy pořád cítím, bolí, i když sedím na zadku, někdy víc, někdy míň, někdy vůbec, v chůzi někdy při každém kroku, nebo druhý den po kole, ale nezhoršuje se to. Nebo spíš když se to zhorší, tak to za den dva pomine.

Červnový návrat k běhání je vlastně důvodem, proč to celé píšu. S běháním jsem začal právě v červnu před 10 lety, taky po návratu z Jeseníků a docela si pamatuji, jaké to bylo. Moje první červnové běhy byly ale mnohem horší, než běžecké začátky před 10 lety.

Dne 1. 6. 2021 jsem po 12 týdnech klidu vyběhl na první klus – necelých 8 km. Tento běh rozděluji na úseky, kdy 9 minut běžím a pak minutu jenom jdu, občas si zakmitám v předklonu a po minutě se zas rozběhnu. Hlavní pocit z tohoto běhu vystihuje slovenské slůvko „nevládzem“. Češi by řekli „nemůžu“, ale na to mě napadne, že bych i „mohl“, ale „nevládzem“. Průměrné tempo při tomto stylu – 6‘30‘‘/min není žádná ostuda, ale tepovka s postupujícím časem roste, aktuální tempo klesá a já „nevládzem“. Očima tlačím čas a těším se na svoji minutku chůze a po 5 kilometrech bych se na to nejradši vyprd. Typickou bolest v horní části hamstringů necítím, zato mě bolí celé nohy – komplet. Bolí mě přesně tak, jak kdysi bolívaly na 30. km maratonu, který jsem rozběhl příliš rychle. Tohle jsem předtím nikdy nezažil. Po dni volna zkouším stejnou trasu uběhnout stejným způsobem a vypadá to úplně stejně, akorát už na začátku mám po předchozím běhu svalovku, jako kdybych běžel závod na 10 km. Další týden jsem se rozhodl denně dojíždět do práce na kole. Kupodivu mě těch 2 × 11 km, 5 dnů po sobě, zmáhá víc než bych čekal, přesto se mi podaří aspoň jednou, ve čtvrtek 10. června po dojezdu z práce, dát odpoledne ještě 8 km běhu. Je to můj čtvrtý přerušovaný běh a i když se s tempem dostanu na 5‘40‘‘/km, průměrný tep mi i přes chodící vložky vyleze na 137t/min! Pocity z běhu jsou už ale mírně lepší. V pátek při cestě z práce na kole narazím do zprudka otevřených dveří u krajnice stojícího auta a kromě běžných oděrků mám rozseklou ruku, která potřebuje šití, a bolestivě naražená žebra. K dalšímu přerušovanému běhu se dostanu až za 12 dní a začínám odznova. Stejnou 8 kilometrovou trasu jsem v červnu uběhl 7 krát (celkem 56 km) a až posedmé jsem ji zvládl celou bez přestávky.

Nevím, jestli to je proděláním Covidu, očkováním, nebo kombinací obojího, ale i teď v půlce července, moje běhání provází tyto stejné potíže:

• Pocit obtížnosti z běhu, chuť se zastavit a jít, nebo si sednout (zprvu to bylo po půlhodině, teď po hodině pomalého běhu)
• Zpočátku „normálně“ vypadající tepovka začne po určité době i při zvolnění a šnečím tempu nezadržitelně růst
• Svaly mě po běhání bolí daleko víc než předtím a bolí na divných místech (třeba třísla, nebo vnitřní strany stehen)
• Regenerace probíhá pomaleji, následky námahy trvají delší dobu a jsou této námaze neúměrně vysoké (po 12 km se cítím jako po 30 km a při sekání trávy pak uvažuji o sekačce s pojezdem…)

Nemyslím si, že by to byla paranoia, nebo že bych se moc pozoroval, nebo že by mě už nepozorovaně navštívilo stáří. Prostě něco není v pořádku a uvidí se, jak dlouho to bude trvat a jak nejlépe z toho ven. Spousta běžců zvládlo covid i očkování a trénují víc než předtím. Každopádně hamstringy, které mi ten strašně dlouhý výpadek z tréninku způsobily, se sice pomalu začínají znova ozývat, ale zatím mi to potíže v běžném životě nezpůsobuje. Dokud to půjde, tak v pomalém běhání 3 – 4 krát týdně vytrvám a doplním ho kolem nebo hůlkami. Letos to asi na žádný závod nevypadá, přátelé, zázrak by byl i normální běh bez potíží a postupný návrat ztracené formy. Nezbývá, než v takový zázrak věřit.