Na svoji oblíbenou trať do okolí Plas jsem opět přijel bez ambic, hlavně si užít závod a jeho atmosféru. Tento půlmaraton byl součástí mé přípravy na maraton v Košicích.

Protože jsem byl opojen tím, že jsem na Plzeňském maratonu dokázal zaběhnout čas pod 90 minut, myslel jsem si, že to už bude moje norma, že to bude snadné zopakovat, ba dokonce, že další půlmaraton bude určitě lepší.

Necelý měsíc po Barokomaratonu jsem měl v plánu Plzeňský půlmaraton. Za ty 4 týdny jsem se proběhl celkem 4 krát a zkusil jak regenerovat, tak ještě navýšit formu. Mým plánem bylo dát to pod 1:30, ačkoli tomu v tréninku nic nenapovídalo. Trať ale měla být rychlá, i když ne úplně rovinatá. Myslím, že tři kola

Po loňském maratonu, jsem si do Plas přijel užít poloviční trať. Jak jsem už psal dřív, tenhle závod, jeho atmosféra i trať se staly mojí srdeční záležitostí. Stejně jako v Poběžovicích jsem kromě dobrého pocitu v cíli neměl žádné ambice. Na fotkách ze závodu je myslím dobře vidět, jak si závod užívám.

Tenhle závod je moc pěkný. Běží se z bavorského městečka Stadlern do Poběžovic, krásnou přírodou Českého lesa v prostředí bývalé železné opony. Tým pořadatelů na čele se starostou obce Poběžovic připravuje tuto akci velmi dobře, prostě to dělají srdcem. Za pár korun startovného dostanete vše, co k závodu patří – tričko, jídlo, pití i odvoz

Po debaklu v Plasích jsem se těšil, že jsem zdráv, a s chutí jsem se pustil do tréninku. Od ledna do konce března jsem naběhal asi 570km, k tomu přidal nějaké kilometry na běžkách a občas protočil v práci rotoped.

Na tento závod bych nejradši zapomněl, a to kvůli své blbosti. Po měsíci běhání a naběhaných 120km jsem neúměrně zvýšil objem kilometrů z 30-ti na 60km týdně a doplatil na to. Akutní zánět achilovky, pár týdnů bez běhání, pak opětovná bolest. Rozhodl jsem se běžet, i když jsem nemohl došlápnout na patu pravé nohy.