Když nepočítám virtuální závod Forestovo F14 vloni v říjnu, tak jsem závodil naposledy na Barokomaratonu v září 2020. Po dlouhých peripetiích se svalovým zraněním, složitým po-covidovým návratem k fyzickým aktivitám a výpadku v tréninku jsem nedoufal, že bych si letos mohl nějaký závod dát. Ve chvílích nejtěžších bych všemohoucímu slíbil cokoliv, včetně zřeknutí se závodního běhání, jen abych zas mohl běhat bez bolesti. Kdybych to byl udělal, tak bych teď musel smlouvat…

Můj postupný návrat k běžeckému tréninku vypadal takto: červenec 128 km, srpen 180 km, září 283 km, říjen 314 km, listopad 322 km. Od poloviny srpna chodím 1 až 2 krát do posilovny, kde hodinku cvičím, což vřele všem doporučuji, hlavně cvičení s TRX. Na konci října a listopadu jsem trénink obohatil pěti intervalovými tréninky, a když jsem cítil, že tělo drží, tak jsem si troufnul, přihlásit se na tento závod.

Letošní Forestovo nočník se běžel u nás v Záluží od Hospůdky v Luhu, z hřiště na národní házenou. Intervalový start po 15 sekundách měl být v 18:30, nejdřív ženy, potom muži, pomalejší před rychlejšími. U registrace se sešlo asi 50 bezinfekčnost prokazujících a řádně zkontrolovaných závodníků. Po krátkém upřesnění jednoduché a dobře značené trasy se šlo na věc. I když jsem měl číslo 48, tak jsem byl už v 18:37 na trati, intervaly mezi běžci byly o dost kratší.

Obrátkovou trať dlouhou 5,5 km po polních cestách s jedním mírným kopcem znepříjemňoval intenzivní déšť, teplota těsně nad nulou, tma, louže a celkově rozbitý povrch. Hned zkraje ještě před rybníkem mě předběhli dva mladí Rychlíci, ale potom už nikdo, protože za mnou už asi nikdo další nebyl. Naopak jsem celou dobu pomalounku předbíhal pomalejší běžce a běžkyně já, což bylo hodně motivující. Po vyběhnutí kopečku se před podchodem železniční trati běželo doprava, kolem trati a za přejezdem přes trať (polovina trati) po opačné straně zpět k podchodu.

Závod na 5 km je pěkná darda, běhá se na subjektivní maximum a je umění rozložit si v něm síly. Já jsem radostně vystřelil jak splašený kolouch a na obrátce jsem měl mezičas 11:27, což bylo příliš ambiciózní. Při běhu zpět mi značně došly síly a podchod přede mnou se zdál být nekonečně daleko. Celou dobu jsem koukal Norbimu na záda, nechal jsem se táhnout, ale na předběhnutí jsem neměl síly. Až za podchodem při sbíhání kopečka se mi podařilo natáhnout krok, zrychlit a Norbiho předběhnout. Do cíle bylo daleko, ale snažil jsem se udržet tempo a předběhnout, nebo aspoň se přiblížit ke každé další postavičce přede mnou. Poslední jsem předběhl těsně před brankou do areálu hřiště a v cílové rovince jsem spustil svůj tradiční pokřik, kterým vzdávám hold Muhammadovi Alímu: „Jsem nejlepšííí…“ a bylo po všem a bylo mi krásně.

Časem 23:47 jsem kategorii M50 vyhrál o 8 vteřin před skvělým Jiřím Procházkou, celkově jsem doběhl na 7. místě. Parádní comeback, dalo by se říct. Ale musím přiznat, že víc než umístění, nebo čas mi obrovskou radost udělal závod sám. Uvědomil jsem si, jak moc mi to chybělo, celá ta atmosféra před a po závodě, všechny okolnosti na trati, závod, který je pro každého z běžců jedinečným příběhem.

A ještě dvě perličky na závěr: První je úsměvný obrázek ředitele závodu i samotného účastníka Jirky Cipry, jak se po doběhu do cíle s číslem 1 na hrudi téměř okamžitě chápe sekery, štípe dřevo na cílové ohně a přikládá. Druhá je delší: To já jsem po doběhu velice brzy zaplul do šatny, abych se převlékl se do suchého. Po chvilce tam vtrhlo asi 7 dívek se stejným úmyslem – co nejdřív ze sebe vše mokré strhat. Ve stísněném prostoru nebylo možné nevšimnout si všech těch oblin, vyboulenin, variabilitu vzorů sportovních podprsenek a jiného prádla. Určitě lepší, než cílová medaile! Za rok se hlásím na start!