Barokomaraton je skvělý podnik a na start maratonské tratě zde jsem se letos postavil už popáté. K tomu tři půlmaratony, takže by se dalo říct, že tu znám každý kámen. Letos to byl můj teprve druhý závod, takže velká sláva, vybrat sváteční šat, nejlepší boty a hurá na to!

Málokterý běžec vám při otázce: „Jak jde trénink?“ odpoví, že to jde skvěle a lepší to být nemůže. Vždy je na co si postěžovat. Mně však za těch 9 týdnů prázdnin vycházel trénink krásně a odběhal jsem vše, co jsem si pro přípravu vymyslel. Šest běhů týdně, úterní intervaly na oválu a nakonec i výběhy kopců, čtvrteční tempové běhy v lese a nedělní třicítky. Prázdninových 833 km mě přesvědčilo, že letos mohu očekávat čas ze všech nejlepší, to pro mě znamená pod 3:30 (tempo 5‘00‘‘/km).

Atmosféra na velké louce v Plasích je tradičně skvělá, před startem maratonu tleskáme borcům, kteří zvládli 100 km trať pod 10 hodin – neuvěřitelných 7 statečných! Kupuji si dvě knížky a využívám toho, že Zbyněk Vondrák je už po doběhu stovky (2. místo 9:19) schopen vepsat mi tam věnování. Při rozklusání se docela zpotím, nakonec dostanu požehnání a můžu na start.

První kilometry běžím hodně zadrženě a daří se mi, abych v průměru neběžel rychleji než 5‘/km. Vím, že tempo v prvních 5 – 10 km je pro výsledek hodně důležité. Čas na 5. km mám 25:38 a na 10. km 50:15. Běžím kolem 14. místa. Na 15. km jsem v čase 1:16:00, proti plánu mám sekeru 1 minutu, ale s ohledem na úvodní kopce je to dobré. Právě zde mě doběhne krušnohorská Klára Mottlová a stejně jako vloni na Pilsen Trail Krkavci, mi ukazuje záda. Stoupání pokračuje asi až na 17. km, pak do 25. km je to z kopce. Kláru mám na dohled dalších 10 km, na Strážišti oba předbíháme někoho z čela závodu, kdo to zřejmě přepálil. Další mezičas mačkám až na 21. km – 1:45:46, těch 6 kilometrů jsem dal pod 30 minut a čeká mě druhá půlka trati.

Těsně před 25. km na občerstvovačce u Čoubova mlýna mě předbíhá další holka a jeden kluk, následuje táhlý kopec Čoubák a přichází moje trápení. Na 25. km mám ještě čas 2:06:49, dvě minutu sekeru proti plánu, ale už cítím, že to asi nevyjde. Kopec, který jsem předloni vyběhl, teď jdu a opírám se o kolena. Nemůžu. Došlo mi. Dalších 10 kilometrů běžím skoro hodinu a na 35. km jsem v čase 3:05:41. Kopec na Šebíkov kupodivu „běžím“, ale ty 2 km mi trvají 14 minut. Na 37. kilometru si mačkám poslední mezičas, abych znal tempo svých posledních 5-ti kilometrů. I když je to hodně z kopce, dostanu se pouze na 5’16‘‘/km. V posledních kilometrech předbíhám holku, která má křeče ve svalech a na velké louce mě předbíhá ve velkém finiši kluk, z kategorie čtyřicátníků a nadělí mi půl minuty. I nebe se nad tím rozplakalo a do cíle mě doprovází déšť.

Jasně, že jsem nakonec rád! Ze 113 startujících jsem doběhl na 14. místě v čase 3:46:39 a v kategorii M59 jsem druhý o osm minut před třetím. Ale když tu samou trať v roce 2018 při horší přípravě zaběhnete o 14 minut rychleji, určitě vám bude vrtat hlavou PROČ? Neříkám, že se pořád budu poměřovat s minulými výkony a budu chtít progres. Naopak, v mém věku dám spíš na pocit, který ze svého výkonu mám. Byl jsem spokojen s tréninkem, měl bych se radovat i po závodě. Tady něco nevyšlo, ale asi nezjistím co, takže nezbývá než se těšit, že to snad příště bude lepší (radostnější).

Opět jsem si uvědomil, jak je podpora rodiny pro mě důležitá. Pivo a řízek v cíli by mi bez nich chutnaly méně. Poslední poděkování patří manželům Eisnerům, kteří mě vzali do „trojky“, tvořící Runland tým (10 km, 21 km, 42 km). V soutěži týmů jsme totiž obsadili třetí místo a mohli stanout na stupních vítězů po boku Brunera a Churáňové. To je vzácný kousek do sbírky „beden s hvězdami“, kde už mám Šarlingera, Herejta, Yamaguchiho i Teodoru Chvalovou. Chybí mi jenom Kosťa Wiesner …