Na tento závod bych nejradši zapomněl, a to kvůli své blbosti. Po měsíci běhání a naběhaných 120km jsem neúměrně zvýšil objem kilometrů z 30-ti na 60km týdně a doplatil na to. Akutní zánět achilovky, pár týdnů bez běhání, pak opětovná bolest. Rozhodl jsem se běžet, i když jsem nemohl došlápnout na patu pravé nohy. Běžel jsem ve fasovaném nátělníku a adidaskách, které patřily do popelnice. Tuto pěknou trať jsem si tedy nevychutnal. Protrpěl jsem si svůj první půlmaraton a doběhl vzadu s dědkama a tlustýma holkama. Ke cti mi není ani to, že mi málokdo věřil, že to vůbec doběhnu. Většinou brečím štěstím až v cíli, ale tady jsem řval už na trati. Už bych to znova neudělal. Ale v cíli jsem si říkal: Počkejte, já se ještě vrátím a uvidíte. Čas 2:26:11 ani nestojí za zmínku.