KOSŤA
Kosťu Wiesnera znám asi 7 let, od roku 2011, v tu dobu jsem sám začal běhat a do Záluží, kde oba bydlíme, jsem se přestěhoval asi 2 roky předtím. Kosťa dokázal v běhu velké věci už dřív, ale letos se mu povedlo zaběhnout Spartathlon, legendární běh z Atén do Sparty měřící 246,8 km. To stálo za to, abych ho při společném proběhnutí vyzpovídal, a teď se pokusím hodit na papír vše, co jsem si zapamatoval.
Kosťa si s ultra běhy začal pohrávat už v roce 2011. Tehdy se mu na maratonu v Praze povedlo zaběhnout jeho nejlepší čas 2:56:52 a zanedlouho na to běžel svou první 100-ku (100 km). Bylo to bez speciálního tréninku, jenom z toho, co měl natrénováno na maraton. V dalších letech si běh na 100 km párkrát zopakoval a povedlo se mu zaběhnout ho pod 10 hodin. Pak se přidaly i běhy na 24 hodin, oblíbil si „Den cesty“ a s partou pořádali týdenní běžeckou „dovolenou“, při které se snažili doběhnout od pobřeží až na Mont Blanc. Zlom přišel až v roce 2016, kdy při běhu na 24 hodin chtěl zaběhnout alespoň 100 mil. Běželo se mu dobře, tak zkusil uběhnout nejdřív 170 a nakonec z toho bylo 181,172 km. Tehdy mu Radek Brunner řekl, že se s tímto výkonem může klasifikovat na Spartathlon. To v lednu 2017 udělal, ale nebyl vylosován a tak si běhal dál to svoje a myslel, že mu to není souzeno.
Letos ho ale vylosovali a jeho příprava začala v únoru. Kosťa nejdřív běhal 11 – 17 km ve čtyřech dnech po práci a 20 – 30 km v sobotu a v neděli. Pomalu se dostával na 110 až 130 km za týden, později to bylo až 160 km týdně. Jednou týdně masáž, 10 minut protahování po každém běhu. Na tempo zpočátku netlačil, kontroloval si ranní tep, aby zamezil přetrénování. Váha mu slezla na 68 kg. Při jednom z jeho posledních delších tréninků, kdy běžel hvězdicovým stylem 4 × 20 km s občerstvovačkou doma, jsem ho na jedné 20-ce doprovodil. Večer po tréninku na otázku, jak na tom je, řekl, že úplně v pohodě.
Na začátku přípravy si Kosťa myslel, že je to tak 50 na 50, buď to doběhne, nebo ne. Své přípravě věřil a postupně začal věřit i sobě, až to možná bylo 70 na 30, že to dá. Asi měsíc před závodem zjistil, že na Spartathlonu je víc kopců, než ten jeden, o kterém věděl, a taky si ověřil, že tuto trať doběhne jen asi polovina, někdy jen třetina všech přihlášených. Na internetu zkouknul osobní rekordy těch běžců, kteří to vloni nedoběhli, a opět nebyl nadšen. Dva dny před startem, kdy se ostatní Češi bavili o absolvovaném mistrovství Evropy, šlo jeho sebevědomí dolů. V den startu se koukal kolem sebe na sebevědomé Američany, Japonce a všechny ty elitní běžce a říkal si: „Co já tu vůbec dělám?“ Tehdy to prý bylo 70 na 30, že to nedá.
Kdy začalo pršet, Kosťo?
Asi 5 minut před startem. O žádném hurikánu nám nikdo nic neřekl, přitom byla například dětem zakázána cesta do školy. Já měl suport – Beny vezl vše potřebné v autě, ale ostatní si mohli poslat na checkpointy víc suchých věcí, kdyby to věděli. Pršelo celkem 15 hodin a to fakt dost
Jaký byl tvůj plán?
Měl jsem s sebou rozpis, jak mám běžet, na kterém kilometru budu v jakém čase, ale asi na 30. km jsem ten úplně rozmočený papírek vytáhl z kapsy, zahodil ho a řekl si: „Vys..r se na to Kosťo, zaběhni si ten svůj vysněnej Spartathlon a snaž se si to užít.“ Běželo se mi skvěle, musel jsem se krotit, vítr v zádech pomáhal. 100 km jsem zaběhl asi za 10 hodin a něco. Po 24 hodinách jsem uběhl 184 km, což je jen o 4 km méně než můj rekord. Každých zhruba 30 km jsem si zouval boty a promazával si nohy.
V kolika botách si to běžel?
Jen ve dvou, Salming a Mizuno, ponožek jsem měl připraveno asi 6 párů, ale nakonec jsem střídal jen ty dvoje osvědčené.
Co kopce, co běh v noci?
Kopce mi paradoxně vůbec nevadily, naopak tam jsem pořád někoho předbíhal. V noci běhat umím, to jsem už měl vyzkoušené.
Měl jsi krizi?
Byla to krize jenom morální. Kolem 140 km jsem volal domů Šárce a zvedl to syn Jáchym, chvilku jsem s ním probíral, že jsem na dně, běžím v potoce, který se valí silnicí, chtěl jsem, ať mi Šárka zavolá, až se vrátí. Když jsem ji spolu s partou dalších kamarádu na dalším checkpointu uviděl, myslel jsem, že mám vidiny. To byla obrovská morální podpora a velké překvapení. Musela vyrazit autem hned potom, co jsem odjel na letiště, aby to stihla a já nic netušil. Věděl jsem, že dál třeba polezu, ale nevzdám.
Co puchýře, co jídlo a pití na trase?
Puchýře byly, ale naštěstí bolely víc při chůzi než při běhu, tak jsem běžel. Jedl jsem kuličky rozvařené rýže, které se lehce osmahnou a pil vodu a kolu. A taky čaj s japonskými švestkami umeboshi, skvěle srovnají žaludek. Měl jsem sebou i pár gelů a taky jsem snědl hodně slaných bramborových lupínků.
Co suport?
Benymu vděčím za hodně. Podával mi suchý věci, smažil kuličky rýže a fandil. Jak jsem byl zblbej, tak jsem se ho na checkpointu i třikrát ptal, na kterým jsem kilometru. Suport může být zrádný v tom, že ti, co to chtějí zabalit, to mají snazší. Do sběrného autobusu mezi další zoufalce se ti nechce, ale do vlastního vyhřátého auta to jde snáz.
Když jsi na tom byl s tempem celou dobu tak dobře, nebál ses, že jsi to přehnal a že ti dojde?
To ne, naopak jsem měl pořád pocit, že jsem mohl běžet rychleji.
Měl jsi čas při závodě myslet na své řecké předky, nebo na ty, co už nejsou mezi námi?
Myslel jsem si, že tomu tak bude, ale byl jsem tak soustředěný na závod, že na to nebyl čas. Celou dobu jsem si něco hlídal, přemýšlel, co bude dál.
Kdy jsi uvěřil, že to už dáš?
Asi až 20 km před cílem. Ještě 30 km před cílem jsem pocítil bolest v oblasti slepého střeva, kde to při běhu děsně bolelo. Pak to ale vyšlo spodem a mně se ulevilo a těch 20 km před cílem jsem už věřil, že to dám.
A co dojmy v cíli?
Protože jsem nečekal, že to doběhnu, neznal jsem cílový ceremoniál. Ulice Sparty byly kvůli počasí prázdné, nikde nikdo. V cíli jsem byl trochu zmaten, musíš se dotknout, nebo políbit nohu sochy krále Leonidase, starosta Sparty ti dá napít vody z místní řeky, pak ti mají umýt nohy, dostaneš kapačku. Na nohy jsem si šahat moc nenechal, kapačku jsem odmítl, obul jsem si ňáký bačkory, protože do bot jsem se už nevešel a šel do hospody, asi 5 minut od cíle, kde na mě čekali mí fanoušci, kamarádi. Osazenstvo restaurace při mém příchodu povstalo, zatleskalo, udělali nám místo, tam to bylo pěkný.
Co after párty?
Jó, to bylo moc pěkný, akorát, že znovu začalo pršet, ale hostina to byla skvělá. V těch dnech po závodě mi chybělo, že jsem si nemohl na telefonu, který se mi cestou rozmočil, pročítat vzkazy od známých a kamarádů. Místo tanečků jsem si vše užíval sám, se svými myšlenkami, vzpomínkami, pivem a výjimečně i cigaretkou na břehu moře.
Jak se cítíš dva týdny po závodě?
Úplně v pohodě. Kdybych neslíbil Šárce, že s ní za dva týdny pojedu do Třeboně, tak se klidně přihlásím na 24 hodinovku v Plzni a věřím, že bych si tam zaběhl osobák nějakých 200 km. Byl jsem fit za pár dní, akorát jsem docela často močil (nastydlé ledviny?) a pořád mám ukrutný hlad, tak se pořád dojídám. (Běžíme 16 km lesem v tempu asi 5´40´´/km a kecáme)
A co cíle na příští rok?
To ještě nemám úplně rozmyšlený. Rád bych si ten Spartathlon někdy zaběhl v pěkném počasí a s tou diváckou kulisou, která k tomu patří. Kdybych ho ale tentokrát nedoběhl, nutilo by mě to zkoušet to znova a navíc za ty peníze můžu týden běhat s kamarády třeba po Gruzii. Zase až tak krásná trať to není, v Řecku jsou daleko lepší místa na běhání, to už teď vím. Chtěl bych si zkusit udělat osobák na 24 hodinovce a možná znovu zaběhnout nějaký trochu rychlý maraton. V plánu mám taky dlouhý triatlon. Jestli se ale kvalifikuje Beny, tak mu ten suport budu muset oplatit.
Když jsem slyšel, že Kosťu vylosovali, tak jsem si myslel, že to nemůže zvládnout. Taky jsem mu to napsal, že když to zvládne, budu mu do smrti vykat. Když jsem se s ním na konci června šel proběhnout, viděl jsem, že se nezalekl, nepanikaří, ale pomalu a jistě si jde za svým. S rozumem plánuje týdny do závodu. Tehdy mě napadlo: On to snad nakonec dá!
Kosťa je důkazem, že i „obyčejný“ kluk se nakonec může až do cíle Spartathlonu dostat sám, bez trenéra a bez sponzorů, jenom svým přičiněním, s pomocí selského rozumu, rad od kamarádů a s využitím mnohaletých zkušeností. Právě proto je inspirací pro nás, všechny obyčejné kluky.