Letos se mi povedlo splnit slib, který jsem si dal v roce 2013 – znovu se vrátit na start tohoto skvělého závodu. Zároveň jsem ukončil dlouhý závodní půst a začal podzimní závodní kolekci.

Panevropský půlmaraton je výborně zorganizovaný závod, má jedinečnou atmosféru i trať. Startovné je 200 Kč a za ně dostanete tričko, jídlo a nápoj v cíli, občerstvení na trati a odvoz na start do bavorského městečka Stadlern. K tomu vtipný moderátor a malebné náměstíčko v Poběžovicích, kam dobíháte za potlesku přihlížejících. Když jako bonus dostanete na krk medaili od mistryně světa Ludmily Formanové, tak to nemá chybu.

Na závodění jsem se už moc těšil a to bylo vidět hned po startu, kdy jsem vystartoval jak splašený kolouch a první kilometry se držel asi na třetím místě. Na rozdíl od půlmaratonu po rovině se tempo půlmaratonu v kopcích nedá naplánovat. Musí se běžet na pocit a přitom dobře znát své tělo a odhadnout, kolik mu naložit. Dobře rozvržený závod v kopcích je umění, které prozatím nezvládám a o to víc ho obdivuji. Tak jsem svému tělu nakládal a doufal, že to zvládne. Pomalu jsem se propadl na 6. místo a poctivě funěl přes dva kopce, které jsou v první polovině trati. Na vrcholu druhého kopce, na 12. km, jsem si cvakl mezičas 49‘50‘‘ a cítil, že většinu střelného prachu jsem vystřílel. Pořád jsem držel 6. místo a myslel, že je dobojováno a na této pozici to z kopce dokloužu až do cíle. Omyl, to nejhorší mělo teprve přijít.

I když jsem se z kopce dolů neflákal a poctivě plácal nohama, doběhl mě nejdřív Pavel Maršík a ještě jeden Němec, který šel brzy přes nás dopředu. My s Pavlem jsme se drželi rameno vedle ramene, loket na lokti. Když jsem si v předcházejících závodech stěžoval na osamocené dobíhání do cíle, bez nutnosti bojovat až do konce, tak zde se mi ho dostalo hojně. Pavel držel svižné tempo, které sice už bolelo, ale dalo se to vydržet a já doufal, že jemu budou ubývat síly stejně jako mně a rozhodne cílová rovinka. Takto jsme spolu minuli značku 5km do cíle, po které následovala věčnost, než přišla značka 4km, 3km… Vypnul jsem hlavu, sklopil zrak a jenom periferně hlídal Pavlovo rameno po pravici. Když na značce 2km trochu zrychlil, optimizmus mě začal opouštět a cítil jsem, že mi na tu cílovou rovinku moc sil nezbude. 1km před cílem jsem ho už plácnutím vysílal dopředu a on mě povzbuzoval „Pojď, pojď“, ale to už jsem se řadil za něj a říkal, ať maká, že jsem mu v patách. Cílová rovinka mírně do kopečka, spousta lidí a mezi nimi i jedna milovaná tvář. Slyším své jméno, na bolest je zapomenuto a zůstává pocit štěstí a dobře odvedené práce.

Doběhl jsem asi 20 vteřin za Pavlem na 8. místě, v čase 1:24:34 a v kategorii skončil třetí. Za tento skvělý čas, vděčím Pavlovi. Pátá bedna v pěti letošních závodech svědčí o sezóně snů. Strašně mě bolí nohy a bojím se, že to na maratonské trati Barokomaratonu za dva týdny bude znát, ale vůbec nelituji, že jsem zde byl.