Kořeny navazují na dříve pořádanou akci Den cesty, o které jsem slyšel, četl, ale nikdy nezkusil. Obě akce spojuje putovní styl běhání po společné, leč neoznačené trase s minimální podporou pořadatele. Běžec, nebo spíš poutník, je odkázán na sebe, na to, co si s sebou nese, popřípadě na pohostinnost okolí. Tedy na to, co si kde vyprosí, nebo zakoupí. Pouť trvá 24 hodin a trasa je většinou tak dlouhá, že ji celou uběhne jen málokdo. Ta naše měřila 177 km, a bylo na ní 12 kontrol, kde jsme si měli zapsat svůj čas různě barevnou fixou.

Už při pohledu do mapy bylo zřejmé, že trasa Kořenů bude nádherná a realita toto tušení ještě předčila. Na nádraží v Plzni, kde trasa začínala, mě doprovodila Magdalénka a já se vybavil poutnickým kloboukem, který jsem ale před startem zase radši odložil. Pole poutníků je rozmanité, a tak to má být. Startujeme ve 12:00 a běžíme přes lávku do Štruncových sadů a dále na Roudnou, Bílou Horu a po červené nahoru na Chlum (6,8 km). Dole pod kopcem je několik stanů – od pohledu typická velká občerstvovačka, takže chválíme Kosťu, jak skvěle to zařídil. Jedná se ale o závody malých hasičů. Na Chlumu jsem za 45 minut. Dále je to po zelené TZ a NS Zábělá až na Dolanský most (12 km). Asi každý místní běžec, cyklista, či turista tuto nádhernou stezku zná. Za mostem běžíme po modré TZ do Chrástu, kemp U Dolanského mostu je zatím zavřený, ani voda z kohoutku neteče. V Chrástu nabíháme na NS Chrást, která obíhá hřiště a klikatí se nad Berounkou. U tříďáku značení končí a dál sbíháme k louce, na které pravidelně mívá oddíl vodních skautů Žlutý kvítek svůj prázdninový tábor, a moji kluci tam při pořádání „odemykání řeky“ zrovna jsou. To je milé setkání. Potom stoupáme do kopce nad řekou a zase traverzujeme dole k Berounce, dále k soutoku s Klabavou a nahoru proti proudu k můstku na druhou stranu. Následuje prudký neschůdný kopec nahoru, který obíhám po zpevněné stezce a asi poprvé využívám navigaci v hodinkách. Za kopcem sbíháme zase k řece a krátce za Telínským mlýnem (a jezem) začíná červená TZ. Ještě předtím vyžebrám u mladých rybářů 0,5 l vody. U Korečnického mlýna (20 km) červenou vystřídá zelená TZ a proti proudu Korečnického potoka běžíme přes vesnice Všenice, Stupno, až na rozcestník Březina. Odsud je to asi 6 km do Radnic, přes mé oblíbené Přívětice (zde další nabídnutá voda pro poutníka).

Po označení další kontroly (K2 – 32,7 km – 15:52) se nás před večerkou v Radnicích postupně sejde asi 6, kupujeme vodu, pivo alko i nealko. Pivo je neuvěřitelný zdroj energie a z Radnic vybíhám jako znovuzrozený. Do Kamence je to po zelené TZ a pak začne snad nejkrásnější část stezky – červená TZ po proudu Radnického potoka se spoustou brodů a lávek. Přejít potok po padlém kmeni stromu není nic snadného. Následují Hřešihlavy, Chlum a Zvíkovec. Tam na chvilku usedám do prázdné Hospody u šesti trampů a dávám si druhé nealko pivo. Třetí kontrolu (K3 – 53,4 km) jsem minul, a tak se vracím, zmateně běžím až zpátky k mostu, znovu čtu popis kontroly a pak se divím, jak jsem mohl takhle viditelné místo minout. Označeno časem 19:15. Žlutá TZ za Zvíkovcem je snad ještě krásnější a vede proti proudu říčky Javornice. Abych se nenamočil, pro jistotu po jedné z klád přecházím v kleče po čtyřech. Na rozcestí Marek se žlutá TZ mění na zelenou a ta vede přes Lhotu, kde je kontrolní bod K4 (60,5 km – 20:24), do Chříče, kam dorazím na K5 – 63,3 km v čase 20:50.

Zde, v budově starého pivovaru, je jediná oficiální občerstvovačka s gulášem a pivem. Sedí nás tu už víc a postupně dochází další poutníci. Pojím, popiju, doplním jídlo, které jsem si sem nechal poslat a nikam se mi nechce, prosedím zde půl hodiny. 63 km mi s těmi dvěma zastávkami trvalo skoro 9 hodin a rychlejší to nebude. Z Chříče vybíhám už za světla čelovky, chybí výhledy a panoramata, je třeba svítit pod nohy i na značení. Volám Magdalénce, zdivo pivovaru nevpustilo dovnitř signál. Dále mě vede zelená TZ ke zřícenině hradu Krašov a pak po žluté až do Kralovic (81,5 km). Těch 20 km mi trvalo asi 3 hodiny a v Kralovicích jsem v 00:30, část této trati jsem ušel/uběhl s Lenkou a Martinem. Podaří se mi zde naposledy vyžebrat vodu od dvou opilců, kteří právě odemykají barák. Milým překvapením je Mariánský Týnec, kde se u kláštera objeví neohlášená občerstvovačka. Tohle moc potěšilo, navíc tu je k dispozici vše, co poutník potřebuje. Jsem zapsán na seznam jako 7. v pořadí, zvon odbíjí jednu v noci, já obcházím klášter a u sochy Jana Nepomuckého označuji kontrolní bod K6 – 01:03 (84,5 km).

Cesta vede dál po NS Stará cesta kolem statku Sechutice, pak kousek po hlavní silnici, (projede tudy 1 auto), do Plas (92 km). Už dlouhou dobu jsem nic nesnědl, není mi moc dobře a představa čehokoliv v ústech mě neláká. V běžecké vestě si nesu vařené brambory, batáty, gely i tyčinky. Jediným společníkem při mém nočním putování je obrovský kulatý měsíc. Namaloval si oči, nos a ústa, hlavu naklonil doleva a usmívá se. Pokaždé, když zvednu hlavu a posvítím na něj čelovkou, snaží se mi to oplatit. Občas se někam schová a pak probleskne mezi stromy vlevo či vpravo, někdy překvapí a odrazí své světlo od hladiny říčky.

Plasy spí a červená TZ za železnicí je rovná a nekonečně dlouhá, je docela zima. Na rozcestník K7 – U Mrtníku (99,7 km) dorazím ve 03:38, doba, kdy útočí Indiáni. Stovka za víc než 15 hodin znamená, že jsem se buď flákal, nebo to byl náročný terén, ale asi to bude od všeho trochu. Začíná zde naučná stezka a červené místní značení, které vede kolem kaolinových dolů Kaznějov a Trnová a pro změnu se různě klikatí ve spleti dalších cest. Tady se kolem půl páté rozkašlu a dlouhotrvající nevolnost přejde do dávení. Vytlačím ze sebe pouze pár slin a několik slziček, je jasné, že nádrž je prázdná… V Horní Bříze (107 km) jsem už skoro doma, tady to dobře znám, je skoro 5 hodin ráno, 7 km jsem šel 1h 20 minut… V kopci nad Zálužím, v 05:20 vypínám čelovku a obdivuji nádherně zbarvené svítání, pastva pro oči každého poutníka. Kontrolu K8 (112,8 km) u Kosťových vrat označuji v 05:55. I když jsem nějakých 400 m od své postýlky, spát se mi ještě nechce a rád bych došel přes K9 na Krkavec, tam se uvidí.

Ze Záluží se vybíhá po modré TZ přes Kytorky a pak po žluté přes Kolomaznou pec, Ranč Šídlovák k rybníku Ledárna, kde je moje poslední zaznamenaná kontrola K9 – 117,6 km – 06:43. Pokračuji po žluté do Petrovky a potom po červené TZ až na Krkavec. Krkavec je kopec a cesta nahoru trvá dlouho. K bufetu u rozhledny na 120,7 km dorazím v 07:28 a další 3,5 hodiny bych se ještě mohl toulat a zkusit dojít na K10 do Lhotky na 136,6 km. Asi by se mi to povedlo a udržel bych si 7. místo v pořadí poutníků, ale tohle není soutěž, já jsem si to dostatečně užil a nemusím se s nikým poměřovat. Mám dost! Informuji o svém ukončení na Krkavci Kosťu a ohlašuji svůj návrat domů. Čeká mě 3 km sestup do Záluží, kde po 20 hodinách svoji pouť končím.

Byla to krása a velký vděk patří pořadatelům. Dokážu si představit takovou podobnou značenou západočeskou stomílovku s devíti občerstvovacími stanicemi na trase a s 30-hodinovým limitem, něco jako TMMTR, ale lepší, v duchu Barokomaratonu. Ale radši nebudu provokovat…

Zbývá pár mouder a zkušeností na závěr:

• Garmin Forerunner 955 mi při nastavení pouze GPS a bez měření tepů po 20 hodinách ukazoval ještě 53% výdrže baterie. Bál jsem se nepřetržitě používat navigaci v hodinkách právě kvůli výdrži baterie, ale stejně jsem si ji pro jistotu asi tak 40 krát zapnul a vypnul. Pro příště provedu pokus a nechám běžet navigaci až do ohlášení slabé baterky, ať vím, na čem jsem.
• Tyto moje hodinky při stejném nastavení vydržely s přehledem celý závod Spartathlon, ale právě navigace je něco, co by mi při podobných terénních bězích (a v noci) hodně pomohlo. Ani dokonalá znalost trati místním borcem už není proti přesné navigaci s ohlašováním odboček u hodinek Fenix či Epix žádnou výhodou.
• Čelovkou Fénix HM51R jsem používal v jasnějším režimu a za celou noc vystřídal 3 baterky. Je lehká a výkonná, pro mě jasná volba.
• Porucha příjmu potravy, jak nazývám nevolnost a nechuť k jídlu, mě znova potrápila a zatím nemám recept, jak se jí vyhnout. Škoda, že ke konci, když už jsem začínal mít hlad, jsem si nenařídil občerstvovačku a nezkusil se nabít další energií.
• Boty Brooks Ghost 15 Wide se ukázaly jako skvělé univerzálky schopné nejen na silnici, ale i do terénu a patří mezi jedny z mála bot, které vyhovují mému vybočenému palci.
• Vesta Salomon o objemu 8 litrů stačila, měl jsem k ní i pás od Compressportu. Rozdíly teplot ve dne a v noci vyžadovaly docela dost oblečení a taky jsem vezl hromady jídla, které jsem pak vyhodil. Chce to vymyslet tak, aby měl člověk vše po ruce a nemusel vestu sundávat a rozepínat.
• Mezi během po silnici a během v náročném terénu je asi takový rozdíl, jako mezi plaváním kraula a motýlkem. Když budete v tréninku pořád plavat kraula, zkuste se přihlásit na závod, kde se plave motýlek…