Dva roky jsem usilovně plnil B-čkové limity, sbíral zkušenosti ze závodů doma i v cizině a připravoval se na ten nejtěžší. Napodruhé jsem v losování uspěl. Respekt ze závodu i pohled na jména ostatních Čechů, kteří taky poběží, mě přiměly k pořádnému tréninku. Najednou jsem byl jedním z Czech Spartathlon Teamu, což je dobře zavedená značka. Navíc manželka trvala na tom, že si to nenechá ujít, tak jsme přemluvili Roba a Danku, mé spolužáky z gymplu, a já měl najednou svůj support tým. Poběžím i za ně, o důvod víc doběhnout do Sparty.

Když se pod Akropolí shledám se svým týmem, je už vcelku teplo, tma, ale pomalu se rozednívá. Všichni se tu fotí, tak taky děláme pár fotek a moc se povedly. Ještě si musím odskočit do křoví a Robo mě varuje, ať něco nevyšlápnu. Klidně, jen kdyby to pomohlo… Pak už jenom polibek pro štěstí, křížek na čelo a můžu běžet.

Celkem 51 běžců a běžkyň z 395 registrovaných se na start nedostavilo, i tak chvilku trvá, než těch 344 může přejít z opatrné chůze do klusu. V prvních kilometrech držím plánované tempo 5‘35‘‘/km. Na CP 4 je na 19,5 km první čipové měření a limit 2h 10min. Já zde probíhám za 1h 52min a metou prvního maratonu za 4h 08min (limit je 4h 45min). Trať se až do Korintu mírně vlní, občas mě zaskočí kratší ale prudký kopec, slunce začíná pálit, běžím pár metrů od třpytivé hladiny moře. Na každém CP piji, doplňuji vodu sebou, do šátku kolem krku si balím led, pár kostek dám do kšiltovky. Led je hlavní artiklem každého CP, bez něj by to snad ani nešlo, chudák Feidippidés. Jím převážně vlastní zásoby, gely, tyčinku, dětskou výživu. Běží se mi dobře, CP střídá CP, ten poslední bude mít číslo 75 a je to čipový koberec v cíli před sochou krále Leonida ve Spartě. V hlavě mám zatím CP 12 a CP 22, kde se uvidím s týmem. Je to dlouhý den, jednu pracovní šichtu mám za sebou, odpoledne v 15:50 jsem na CP 22 v Korintu, na 80. km.

Prvních 80 km Spartathlonu je podle mě velmi důležitých. Je třeba dostat se do Korintu s dostatečným předstihem před limitem, který je 9h 30min, a dostat se tam v relativně dobrém stavu, ne s jazykem na vestě. Já tam chtěl být za 8h 30min, ale nakonec je z toho 8h 50min. Je to teprve druhé místo, kde se setkám se svým týmem a první pořádné jídlo, takže se zde zbytečně rozsedím a rázem mám na limit už jenom půl hodiny.

Navíc začínám řešit stav, kterému soukromě říkám porucha příjmu potravy. Dosud jsem baštil gely, ale už to moc nejde a nic jiného se mi moc nedaří spolknout. Za 9 hodin jsem jenom dvakrát močil, gely zřejmě vážou vodu. Pokouším se víc pít, ale stačí několik loků a musím přejít do chůze, uklidnit žaludek, jinak by i ta voda vyšplouchla ven. Poprvé zvracím už ve 20:50, může za to instantní zeleninový vývar Knorr, podruhé krátce před půlnocí. Všímám si, že zvracení a průjem trápí i jiné běžce, nabízí se rozdělení na horňáky a dolňáky, myslím, že vrchem je to lepší. A stejně jako si někdo může hlasitě říhnout, jiný si dovolí vypouštět mohutné větry.

Za Korintem se nároky na tempo zmírňují, na 20 km mám skoro 3 hodiny. Na CP 26, ve starém Korintu na 93. km se Robo raduje, protože jsem náskok na limit (tzv. cut off time) opět zvýšil na 50 minut. Řeším tady menší problém, na CP 25 jsem si zapomněl brýle a po občerstvení, kde zvládnu i zmrzlinu, pro ně posílám svůj tým. Brýle se našly, byla by jich škoda, jsou samozabarvovací a bifokální, ještě že ten support mám. Stovku (limit 12h 25min) jsem chtěl dát za rovných 11 hodin, ale probíhám ji za 11h 35min. Po 2 km následuje CP 29 a další setkání s týmem. Je 18:50 a s drop bagu si beru čelovku se zadní blikačkou. Uvidíme se na CP 32 na 112. km a CP 35 na 123. km, v polovině závodu. Tam jsem ve 22:10 a dám si domácí polévku, kterou paní míchá rukou v modré rukavici… Mám 50 minut na limit, doufal jsem, že těch 123 km uběhnu za 14h 20min, ale nakonec je to 15h 10min, na lepší poločas dnes nemám.

Za polovinou závodu jsem si konečně oddychl, pokles teploty je osvěžující a s týmem se budeme potkávat často. Na CP 40 něco pojídám, sedíme na terase taverny, na stole jsou po hostech nedojedené talíře. Ochutnám pár hranolek, napichuji rajčata z řeckého salátu, Robo se směje, není to špatné…. Na dalším čipovém měření na CP 41 na 143. km mám náskok skoro hodinu. Jestli se dalo navýšit limit na cut off time, tak to bylo během noci. Na CP 43, Lyrkia, na 148. km, si v rohu schovaný za bundou, kterou drží Magdalénka, měním běžecké kraťasy. Čeká mě asi 13 km a 960 výškových metrů. Na CP 47, Mountain base, na 160. km jsem dorazil ve 4:30. Hvězdy svítí, přestává foukat, je docela teplo. Vcelku lehce zdolávám posledních 300 výškových metrů kozí stezkou dlouhou 1,6 km, a i když jdu, „předběhnu“ asi 3 běžce. „Welcome on the top!“, vítají mě nahoře. Kousek pod vrcholem vyvrhnu čerstvě pozřený banán, zvracím počtvrté, ale taky naposled. Cesta dolů je horší než nahoru, kameny pod nohama tečou jako řeka, střídám běh s bezpečnou chůzí. Na CP 52 na 170. km mám k dobru 55 minut, těch 11 km mi trvalo asi 2 hodiny. Následuje jediná návštěva kadibudky, Robo hlídá před ní a nějakému Brazilci srozumitelnou slovenštinou říká: „Obsadené!“. S týmem se teď uvidím až na CP 57 na 185. km, za víc než 2 hodiny, ale náskok na limit tam zvyšuji na 64 minut. Na té rovinaté pláni je větší zima než na kopci. Slunci trvá dlouho, než vykoukne nad okolními štíty hor a naopak chlad po nich padá do údolí. Na CP 52 nebo CP 60, kde jsou medici, jsem zamýšlel vyměnit si boty, ale nakonec to ruším, bojím se zdržení a není to zas tak hrozné.

Jsem na CP 57, je 8:40 ráno, chybí mi 60 km, ale ještě se bojím radovat. Odložil jsem už čelovku i mikinu a vzal si novou kšiltovku. Na CP 60 na 195. km mám náskok na limit 66 minut, už dost dlouho pořád běžím, polknul jsem gel se sodíkem, ale znovu začíná být pořádné horko. Následuje kopec přerušovaný občasným seběhem, který je dlouhý asi 20 km. Pálící slunce shora, rozpálená silnice pod nohama. S týmem se vidím na CP 63, kde mi asistovat nesmí, jenom dohlíží, ale jsem rád, že tu jsou. Na CP 65 na 210. km mám krizi. Nechci slyšet „už jenom 35 km“, protože to je nekonečná dálka. Robo s Dankou už včera nahodili do watsupové skupiny spolužáků z gymplu pár informací o tomto závodu a rázem je z toho sraz třídy po x letech. Všichni mě sledují, posílají své myšlenky i modlitby, které mi Robo s Dankou tlumočí a obratem odpovídají, mám slíbenou 20 let starou vínovici… Já mám zatím strach, abych se nepřestal pohybovat. Nikdo z týmu nechápe, jak je možné, že to v podstatě bez jídla pořád jde. Tukový metabolismus je zřejmě něco, co opravdu existuje. Na CP 69, 20 km před cílem, mám náskok na limit jenom 43 minut, ale teď už by to mělo být z kopce. Na CP 72 se vidíme naposled a já už věřím, že se uvidíme i ve Spartě. Poslední kilometry trpím i mentálně. Štve mě docela hustá doprava na silnici do Sparty, proč tu musí i v neděli jezdit náklaďáky? Zatím žádná katarze, chci to už mít za sebou.

Nejdřív se ohlížím, jestli nepřiběhne Kateřina, se kterou jsme spolu tak dlouho běželi, ale pak na posledních 5 kilometrů zaberu a dokonce začínám předbíhat. Spousta běžců už závěr vypouští a chystají se vychutnat si doběh. Na posledním kilometru to začne. Lidi tleskají z balkónů, auta troubí, některá se zastaví a lidi z nich vystoupí, aby mohli zatleskat. Hlavní třída ve Spartě doslova burácí, cítím se jak na olympiádě. Magdalénka mi nese českou vlajku, běžíme všichni čtyři spolu. U hotelu fandí Češi z hospody, plácám si s Rudym, Jardou a křičím: „Já to dal!“ Ke králi Leonidovi dobíhám v čase 35:10:04, ve věku 57 let jsem nejstarším ze všech cca 45 Čechů, kteří kdy Spartathlon doběhli. Za mnou postupně přiběhne ještě asi 40 běžců, řadíme se před krále. Ještě si odskočím ke kameře, která to snímá online a zdravím kluky doma: „Chlapci, já to dal, mám vás rád!“ Následující ceremoniál s pitím vody, vavřínovým věncem a líbáním nohy krále Leonida asi každý zná. Užíval jsem si ho. Ale pro mě bylo nejdůležitější, že jsem hned potom měl koho obejmout.

Jako každý jsem si v cíli řekl: už nikdy! Ale tento závod má jakýsi genius loci. Nevím, jestli to tak cítí i ti, kteří nedoběhli, ale podle mě to není jenom ten běh po hlavní třídě Sparty, co tvoří ducha závodu. Jsou dva týdny po závodě, a mně se o něm pořád zdá a nejsou to zlé sny. Při prohlížení fotek mám slzy v očích. S Magdalénkou třídíme a sdělujeme si dojmy. Celý ten řecký týden ve společnosti stejně naladěných lidí, byl skvělý. Začínám chápat ty, kteří se na start Spartathlonu vrací. Byl to velmi silný životní zážitek, naštěstí taky sdílený, a nikdy na něj nezapomenu.

Rady, moudra, benefity a zkušenosti na závěr:

• Toto jsou zápisky toho, který „jenom“ doběhl, a sotva to příště doběhne rychleji. Jakékoliv „příště“ by byl obrovský bonus. Jasně, že to každoročně dobíhají starší dědkové i babky, než jsem já, a proto teď neříkám: „Už nikdy!“ V článku chybí nespočet zážitků a dojmů, na těch 246 km je 2400 slov málo.
• Setkání s ostatními ultra běžci považuji za velký bonus této akce. Czech Spartathlon Team letos čítal 16 vesměs zvučných jmen a bylo velkou ctí pobýt s nimi, být jedním z nich. Potkal jsem ale i Maďarku Lindu, Italy Roberta i Carmelia, při běhu jsem pokecal s několika Brity, s oběma Slováky, Polákem Miroslawem, i s jedním starším Holanďanem. Při párty ve Spartě jsem se vyfotil a pokecal s první ženou v cíli Finkou Noorou a taky s Deanem Karnazesem, úžasní a skromní lidé.
• Nikdo mi neřekl, jak skvělá bude závěrečná párty s tanečkem. Tam si to musel užít každý, bez ohledu na výsledek závodu. Bylo to boží! Super to bylo hned v neděli večer po závodě, celý pondělí, úterý a půlku středy. Super dovča!
• Zdravý respekt a obava ze Spartathlonu mě přiměla k pořádnému tréninku, který zřejmě rovněž vylekané tělo vydrželo. Nevím, jestli někdy něco takové chci a taky zvládnu. Víc než 3 měsíce jsem den po dni neměl v hlavě nic jiného než Spartathlon.
• Po slavnostní ceremonii před králem mě odvedli ke stanu mediků, odevzdal jsem čip a tracker a posadili mě na židli. Sám jsem si zul boty, ponožky a lýtkové návleky, prohlédl chodidla. Nikdo si mě nevšímal, k mytí nohou nedošlo, tak jsem se nenápadně obul a vypařil se za kamarády do hospody!
• Z mnoha důvodů doporučuji mít s sebou support team a nejen když poběžíš poprvé. Jde to i bez něj, 4 z 8 úspěšných Čechů support neměli. Ze 6 prvniček doběhly 3, z toho 2 se supportem. Já bych neměnil, a patří jim obrovský dík. Na druhou stranu bych se nebránil vzít zde někdy sám roli supporťáka, i když vím, jak je to těžké, byla by to zajímavá zkušenost.
• Vyplatí se podrobné studium tratě, vhodné rozmístění drop bagů, plán postupu, plán výživy a vytvořit si rutinu činností na každém CP. Houbičkou v předklonu omýt celou hlavu, doplnit vodu sebou, led do šátku na krk, led do čepice, napít, najíst, nebo vzít si pití a jídlo do chůze. Houbičky s vodou a led byly obvykle na opačných koncích Po cestě jsem vymyslel malý vynález: do houbičky jsem vydlabal díru, dal do ní 1 kostku ledu a chladil si s ním dlaně. CP. Spolupráce se support týmem na CP se celou dobu zlepšovala, dnes jsou z nich profíci.
• Týmu to chvilku trvalo, ale pak pochopili co chci, kromě nabízeného jídla, vědět, a dokola opakovat. Příklad: „CP 32, 112. km, máš 65 minu na limit, další CP je za 4 km, uvidíme se na CP 35 za 10 km, máš na to 1h 35min, chceš tam něco?“ pořád dokola a k nezaplacení.
• Zaručená strategie, jak za 36 hodin doběhnout do Sparty neexistuje. Do Korintu to musí frčet a nic se nesmí pokazit. I minimální náskok na cut off se za Korintem ještě dá krásně dohnat, naopak i po nakopnuté stovce můžou přijít různé krize. Kachní žaludek, Imodium, dostatek minerálů v těle ještě před závodem. Jednou se Itala Roberta zeptám, proč skončil na CP 60, 194. km, ve 4:14 ráno, když mu chybělo tak málo.
• Velký prostor k mému zlepšení v ultra, nebo aspoň k jeho usnadnění, je v nácviku příjmu potravy. Zkusit v tréninku ládovat 80g cukrů/hodinu v gelech, nebo jíst pečivo s Nutelou, brambory či broskvový kompot. Vím zhruba co mi nejde i co mi jde, chce to experimentovat, nejlépe na některé H24.
• Do poslední chvíle jsem řešil, jestli poběžím s vestou nebo s pásem. „Pásový zásobník“ od Compressportu je skvělá věc, i když s nacpaným vypadáte blbě. Soft flask v něm nesmí být úplně plná, jinak ten válec poskakuje jak na břiše, tak na zádech, stačí o deci míň a jde to. Hůř se v něm něco hledá a hůř se do něj leze, mít vodu ve vestě, pil bych častěji. Když nasákne potem, nebo vodou může se z něj stát vytahaný hadr. Velmi pomůže kompresní triko přes, které v něm všechny věci lépe fixuje.
• Oblečení X-Bionic Fennec je drahé, jak prase a na fotkách vypadám strašně zpocený, ale ono to fungovalo. Pot se dostal na povrch, kde chladil a pomalu usychal, v triku jsem běžel celý závod, kalhoty jsem měnil po 150 km. Kompresní triko může někomu vadit, teamový tričko od Atexu je potom lepší volba. Celý závod jsem uběhl v botách On Cloudsurfer jenom s jedním černým nehtem a bez puchýřů.
• Hodinky Garmin FR955 pouze s GPS bez měření tepů měli v cíli 27% z plně nabité baterie. Letošní Spartathlon byl kvůli změně trati někde mezi CP 19 a CP 21 asi o 2 km delší, moje hodiny k tomu něco přiměřily, takže výsledné haus numero bylo 252 km…