Na tento závod jsme narazili úplnou náhodou v informačním centru italského městečka Sistiana, kde manželka sáhla po letáčku s názvem „La Corsa della Bora“ (a dlouho si pak vyčítala, že mi ho podala). Bylo to ještě před závodem na 140 km v Řecku a vzdálenost 164 km se mi zdála dobře navazující, lednový termín (07.01.2023) dostatečně vhodným k naběhnutí „tréninkových“ kilometrů. La Corsa della Bora je podnik, který čítá 2800 běžců a obsahuje několik závodů od S1 Beer runu, S1 Family runu 9 km, dále S1 Half 21 km, S1 Urban 29 km, S1 Ecomarathon, S1 Trail 57 km, S1 Night trail 81 km a můj S1 Soča Ultra 164 km. Sympatické rovněž bylo, že S1 Soča Ultra bylo možné ukončit na 80. nebo 100. kilometru a místo DNF se člověk objevil na výsledkové listině těchto vložených závodů.

Do Terstu vyrážíme s manželkou nočním autobusem z Prahy ve čtvrtek, v pátek si užíváme procházku městem i návštěvu příjemných hospůdek. Je vidět, že Terst byl náš, tedy rakousko-uherský, je tu krásně. Následuje ubytování a vyzvednutí startovního čísla. Terst je od centra a zároveň cíle všech závodů vzdálen asi 20 km, autobus jezdí docela často. Návrat domů plánujeme nočním autobusem v neděli večer, takže mě čekají 2 noci v autobuse, 1 v apartmánu a 1 bezesná, strávená na trati (nebo naopak plná snů) …

Limit závodu S1 Soča Ultra je 100 běžců, startuje se v 07:00, 10:30, 13:30 a v 19:30. Podle jakýchsi ITRA points, kde se mi počítají 2 trailové závody včetně loňského Barokomaraton Ultra 100, mi byl určen start v 10:30, což je docela příjemné. Na start závodu do slovinské Gorice nás odveze autobus, kam se vešla i moje manželka. Před startem ještě poslední informace o počasí a trati v italštině, slovinštině a angličtině a můžeme vyrazit.

  

Snažím se běžet pomalu, pohodlně. Dobíháme na kraj města, přes most nad řekou Soča, nebo chcete-li Isonzo, a po zhruba 5 km začneme stoupat do hor. Prudkost stoupání mě překvapí, funím, píchám hůlkami. abych se vytáhl nahoru, chytám se stromů. Had běžců se roztáhl, tady nikdo nepospíchá, nepředbíhá. Je pod mrakem, přesto aspoň něco fotím. V prvních 10 km, jsem nastoupal 600 m a trvalo mi to 1:35, tempo 9‘27‘‘/km. Prudká stoupání se mění v prudká klesání a ani tady se člověk neproběhne. Druhá desítka mi trvá 1:47 a třetí 1:38. K uběhnutí, spíš k uražení vzdálenosti 30 km potřebuji pro „běžce“ neuvěřitelných 5 hodin. Je tam ale 1650 m nahoru a 1690 m dolů, takže víc než jedna Sněžka, ale ne z Vrchlabí, ale od moře… Za zmínku stojí proběhnutí asi dvou tunelů, vykopaných ve skále, běh kolem zákopů z první světové války a vyzvánění kostelních zvonů ve vesnicích v údolí.

 

Na 12. km je první občerstvovačka, proto je můj čas na druhou desítku delší. Při vstupu do místnosti si u čtečky pípneme čipem ze startovního čísla a už můžeme se futrovat. Je čas oběda proto se cpu pořádně, další občerstvovačka bude až na 36. km. Je třeba použít vlastní kelímek, ale není to problém, rovnou si plním i láhve. V jedné termosce je čirá polévka, zřejmě vývar z kostky označený nápisem Brodo. Je to výborné, příjemně slané, přikusuji měkké pečivo, jím kostky měkkého salámu a sýra, zcela nasycen pokračuji dál.

 

Čtvrtá desítka je mírně zvlněná, nahoru/dolů asi 300 metrů, a daří se mi ji zvládnout za 1:27, přestože jsem se na 36. km zdržel občerstvením. V 17:20 zapínám světlo čelovky. Na 47. km (Cerje, 343 m) je krásný klášter, nebo kostel na kopci, přestavěný na galerii, nádherné místo, tam bych se rád podíval znova. Je to naše třetí občerstvovačka a potřetí tam potkávám dva Italy, kteří běží stejně „rozvážně“ jako já a na občerstvení se zdržují dlouho. Tentokrát vyrážím dřív než oni, ale do půl hoďky mě mají, běží krásně, chodí rychle. Pátou desítku mám za 1:39, 50 km za 8:07. Při šesté desítce jsem se asi opravdu rozběhl, protože jsem ji zvládl za rekordní 1:21, tempo 8‘04‘‘/km.

Čeká mě velká občerstvovačka na 65. km, Volčji Grad. Tam je spousta lidí včetně mých dvou Italů, teplo, že se mi orosí brýle a spousta jídla. Čeká mě zde i můj transition bag/drop off bag (radši mu budu říkat prostě vak), který mi sem přivezli a odvezou ho dál na 130. km. Z vaku vyndávám akorát plechovku piva a dávám do něj teplé kalhoty, mikinu a rukavice ze své běžecké vesty, budu lehčí. Když mi není zima v 8 večer, nebude ani do rána. Borci kolem mě se převlíkají, já zůstávám ve stejném oblečení. Nejdřív si dám pivo, přitom zjistím, že na stole jsou plechovky slovinského Unionu. Pak si dám těstoviny, potom Brodo, potom zjistím, že je tu i minestrone, navíc tu mají i papírové misky na jídlo a jednorázové vidličky a lžičky. Luxus! Volám Magdalénce s tím, že se uslyšíme až ráno, zdržuji se zde zbytečně dlouho, nechce se mi ven.

Sedmá desítka mi proto trvala 1:46. Chvilku za občerstvovačkou mě doběhl už jen 1 z dvojice Italů, zmizel mi a víc ho už neuvidím. S druhým se potkám až na další občerstvovačce a vypadá to, že má něco s nohou a na 100. km závod ukončí. Osmá desítka je zas docela kopcovitá a kameny na stezce nedovolí pohodlně běžet ani z kopce. Dávám ji za 1:58 a pomalu se tak dostávám na rychlost mezi 5 a 6 km/hod. Na 83. km je další občerstvovačka, za kterou opustím Slovinsko, zamířím do Itálie a zároveň je tam start S1 Night trail 81 km. Čeká zde na start už dost lidí, snažím se něco pojíst, a hlavně měním ponožky, už to bylo třeba. Jsem v polovině trati za 13:13, docela dost lidí tady závod vzdá. Start Night trailu je o půlnoci já vyběhnu ve 23:56 a za chvilku mě začne předbíhat celý peloton běžců na poloviční trať. Někde je místa dost, někde ustupuji z trati a pouštím je. Kdybych startoval zde, aspoň někteří by mě tak snadno nepředběhli.

Devátou desítku zvládnu za 2:01 a desátou za 1:59, zdá se, že tempo se opravdu ustálilo. 100 km jsem zaběhl za 17:12, nastoupal jsem přitom 3870 m. To už jsou Sněžky dvě a ještě skoro 700 m navíc, což je třeba převýšení při Baroko maratonu. Umiňuji si, že se už na žádný takový závod nepřihlásím, stovka se má běhat za max. 15 hodin, to je mé nové přesvědčení, takže žádná B7! Nikdy! Na občerstvovačce na 94. km jsem si hodlal vyměnit boxerky, ne k žádné události dosud nedošlo, je to jen příliš potu a hodně syntetický materiál. Jsou zde však stísněné prostory, na lavičce sedí několik běžců a tupě zírají před sebe. Hrozné panoptikum, promažu se krémem a jdu radši dál. Občerstvovačka na 106. km je sice venku pod stanem, ale tady už neváhám a decentně v ústraní měním spodní prádlo. Je to lepší, chtělo to aspoň trochu vlny…

Jedenáctou desítku zvládnu za 2:06 a dvanáctou za 2:09. 20 km za víc než 4 hodiny! Musím přitom 750 m nahoru a 800 m dolů (překonám nejvyšší bod na trati, Kokos 669 m). Z kopce dolů se běžet nedá buď kvůli špatnému terénu (kameny) nebo prudkému sklonu. Navíc jsem nenašel občerstvovačku na 118. km a musím vydržet až na 127. km. Už nějakou dobu je světlo, proto volám manželce a dávám pozor, abych si moc nestěžoval na příkoří osudu.

Po 120 km jsem opět zavítal do Slovinska a pomalu se dobelhám na občerstvovačku Kastelec, 127. km. Třináctou desítku zvládám za 1:57. Čeká mě Premuda, velká občerstvovačka na 135. km, kde bude i můj vak. Předtím ale musím slézt z nejhoršího kopce, jaký jsem dosud na trati potkal. Kopec je téměř kolmý, plný kamenů, myslím, že se tomu dá říkat moréna. Těch 400 m, které jsem zde na deseti km sklesal, se odehrálo na tomto, ani ne kilometr dlouhém úseku. Jednou jsem upadl na zadek a jednou, až úplně dole, na záda a bok, trochu jsem si vyrazil dech a narazil žebra, ještě týden potom to bolí jak čert.

Premuda je překvapivě na 130. km a mně chybí do 24H něco přes půl hodiny. Podávají mi vak, ale rovnou ho vracím, nic nepotřebuji a na pivo v něm nemám ani pomyšlení. Jídla je zde opravdu hodně, akorát do mě už tak snadno nejde. Po pípnutí čipu volám Magdalénce, o žebrech pomlčím, chvilku řešíme, že v on-line výsledcích zatím nemám zaznamenaný Kastelec, ale to mě netrápí, byl jsem tam a pípnul si, vím to jistě. Spolu počítáme, kdy bych mohl být v cíli, 30 km je dalších 6 hodin. Na chvilku se přepočítáme, 10 a 6 je 16 hodin a ne 6 hodin večer. Jsem v silném pokušení to tady zabalit, už se otáčím a vracím, tohle mě přece nebaví, zkusil jsem si to, mám dost a můžu domů. Na druhou stranu zatím neběžím ani 24H, mám dost sil abych v tomto pochodu pokračoval, znova přepočítám a tvrdím, že můžu být v cíli mezi 16:00 a 17:00, autobus domů jede ve 21:10. Spousta běžců skončila po 80 a 100 km, ale po 130 km dosud nikdo.

Pokračuji dál, za Premudou jsem opět v Itálii, po 24H mám v nohách asi 132 km, dobré vědět, kdybych chtěl někdy zkusit Den cesty. Čtrnáctou desítku zvládám za 2:01 a patnáctou za 1:46, což mě potěší. Po 150 km jsem na trati 27:12 a nastoupal jsem 5460 m, to jsou 3 Sněžky (nebo 1 Mont Blanc) a ještě 660 m navíc. Zbývá 14 km, 300 m nahoru, ale taky přes 500 m dolů. Výborné občerstvovačky jsou ještě na 145. km (Obelisco) a 157. km (Križ), ale od Premudy do sebe cpu už i gely, které jsem dosud užíval jen zřídka. Předbíhá mě hodně běžců, pár z mé trati, kteří startovali 3 hodiny po mě, ale většina je z Night trailu 81 km a Trailu 57 km. Snad stokrát jsem slyšel to jejich „Bravo“ a „Complimenti“, ale teď už to moc nepomáhá. Od 140. km vidím z trati Terst a později i celý záliv, v poledne opět bijí zvony.

  

Šestnáctou desítku zvládnu za 2:01, ale vůbec mě to netěší. Je zde celkem pěkný terén a dalo by se víc běžet, ale mým nohám to už nejde. Navíc opakovaně zjišťuji, že můj běh není rychlejší než svižná chůze. Do cesty nakonec přijde prudké klesání, kde se musím držet provazů a pomalu sestupovat na pláž. Pár kilometrů před cílem to museli vymyslet tahle? Na pláži se ptám pořadatele: Kolik ještě? Ukazuje na kamenné moře vedle toho opravdového a říká 2 km. Skáču z kamene na kámen, nic nepomůže, že je to rovina v nadmořské výšce 12 m n. m, jde to ztuha, hrozí úraz. Náhle doběhnu ke skupince lidí, kteří provádí na větším kameni ležícímu pánovi masáž srdce a umělé dýchání. To je teda motivace! No nic, pomoct jim nemůžu. Po chvilce proti mně běží několik záchranářů a bude následovat i vrtulník. Terén se trochu lepší, tak začínám opravdu běžet, jestli se tak dá říct tempu 7‘30‘‘/km. Z dálky mávám na Magdalénku, která tady stepuje už 2 hodiny. Běžíme spolu, moje tempo hravě zvládá. Vybíhám plošinu s červeným kobercem, slyším křičet cílového speakra, něco křičím i já sám, je to tam, chce se mi brečet!

  

Do cíle jsem se dostal v 16:25 s časem 29:55:03 jako 29. běžec z 56 doběhnuvších, celkem 46 běžců se až do cíle nedostalo. V kategorii M55 jsem skončil na 2. místě. Další běžec doběhl 10 minut za mnou, ti přede mnou byli v cíli o parník dříve. O časech předních šílenců tady psát nebudu, ale za zmínku stojí jistá Mahya Karbalaii, 38 let, Irán, která doběhla na celkovém 7. místě za 25:03:47, jako první žena.

Tohle byla obrovská lekce pokory, boj se zoufalstvím, s vlastní slabostí, a nakonec velká radost z obyčejného absolvování. Můj čas a umístění mi přijdou absolutně nepodstatné, určitě jsem nepředvedl žádný „výkon“, byl jsem takhle malým človíčkem, potácejícím se na trati, snažícím se neupadnout a dorazit až do cíle, což se díkybohu povedlo. Nejde zde popsat všechna setkání, střípky rozhovorů s běžci i pořadateli, dojmy z okolí, kterých jsem pořád dost plný. I když to nebyl můj šálek kávy, bylo to krásné a jsem rád, že u toho se mnou byla Magdalénka.

 

 

A co ještě (hlavně pro běžce) nebylo řečeno:

• I když se neběželo v žádných velkých horách (max. 669 m n. m), trať mě překvapila prudkostí stoupání i nevlídným povrchem. Po prvních 60 km, kdy jsem vystoupal téměř na Kriváň, jsem si odrovnal tělo natolik, že nebylo schopné normálního běhu, a to jsem prostě nečekal a nebyl na to připraven
• Z tohoto pohledu jsem vlastně žádný trénink, který by mě na takový závod připravil, neabsolvoval. To bych se musel zaměřit na sbírání výškových metrů a nezáleželo by, jestli u toho běhám. Ideální by byl pobyt v Tatrách, nebo Dolomitech, kde bych celé dny chodil s báglem po horách a píchal hůlkami
• Chytré hodinky mi napsaly, že jsem 10:30 běžel, 15:32 chodil a 3:52 strávil nečinností. Tyto údaje můžou být zkreslené, ale jistou výpovědní hodnotu mají. Po závodě mi neotekly nohy a nepřišel jsem ani o žádný z nehtů. Svalová bolest kupodivu pominula docela rychle, takže z tohoto pohledu je tento typ „závodění“ asi zdravější
• Bylo třeba běžet při plném soustředění, hlídat dopad chodidla, vědomě se při běhu uvolňovat, přemýšlet o jídle, pití, navigaci a poloze na trati, hlídat si každé odložené součástky, svědomitě doplňovat zásoby. Běžet se sluchátky bych zde nemohl.
• Hodinky Garmin FR 955 vydržely celý závod, škoda jen, že jsem se v cíli nemrknul na zbývající stav baterie. Měl jsem vypnuté měření tepu, měření polohy pouze s GPS a navigaci jsem zapínal jenom občas
• Jídlo na občerstvovačkách bylo výborné, někde ho bylo víc, jinde míň, moje předsevzetí používat gely jen minimálně dlouho vycházelo. Postupně se stále stejné věci přejí, člověk už neví, co by si měl dát. Žlutý nápoj nemusí být vždy ionťák, ale limonáda, k pití je pro změnu výborný i čaj, škoda, že nebyla káva, třeba Lavazza…
• Kdybych v úvodu zlomil hůlku, s největší pravděpodobností bych se do cíle nedostal, význam hůlek a jejich vhodné používání byl zde klíčový. Myslím, že v jejich používání jsem už mistrem…
• Moje čelovka Fénix má 4 režimy: 4 – maximum lumenů, nepoužívám, leda tak k oslepení divoké šelmy, 3 – dost světa na běh, 2 – dost světla na chůzi a 1 – občerstvovačka. Na dobíjecí baterku jsem používal režim 2, nepohyboval jsem se moc rychle, a vydržela mi 9 hodin. Potom jsem jednou vyměnil jednorázovou baterku, která vydržela dalších 5 hodin až do světla.
• Boty Salomon Ultra Glide mi seděly perfektně, zvolil jsem k nim ideální ponožky (na těch 30 hodin stačily 2 páry) a nohy byly jak v pokojíčku. Ve vaku jsem měl na přezutí připravené Hoka One One Speedgoat 5 Wide, ale nebylo třeba. Salomony se teď v botníku před ostatními maratonkami jistě chlubí, že zvládly 164 km
• Z věcí, které jsem si nesl, a ani z vaku jsem toho moc nepoužil, ale samotné vědomí, že to tam je, bylo uklidňující
• Počasí na běhání bylo ideální, spadlo pár kapek, možná trochu v mlze mrholilo, ale bylo 11 až 9 º C, stačil mi jeden nátělník a jedna mikino/bunda na zip, s kterým jsem jezdil nahoru a dolů podle potřeby, nebo jsem si vyhrnoval rukávy. Jedna čelenka, jedny rukavice, které jsem si až ke konci nechal polít obsluhou občerstvovačky a musel vyměnit. Pro příště by se hodily rukavice, ve kterých lze ovládat mobilní telefon. Nejhorší součástí mého oblečení byly obyčejné elasťáky od Asicsu, které jsou dobré na běhání do práce, ale na delší běh se nehodí. Kvalitnější kalhoty, které mám, by byly vhodné do teplot pod + 5