K6 v Konstantinových Lázních se pod vlaječkou Barokomaratonu rozrostl v nádherný ultra maratonský festival naplněný spoustou závodů od 50 km po 6 denní běh. Abych si připomněl jeho první ročník v roce 2022 a moje první opravdové ultra, přihlásil jsem se, stejně jako tenkrát, na závod v běhu na 24 hodin. Dvakrát do téže řeky ale nevstoupíš.

V březnu jsem nedokončil běh na 100 km a tři týdny před K6 jsem běžel Kořeny, takže o konzistentním tréninku nelze hovořit, přesto plánuji zaběhnout alespoň 180 km. Když jsem však v neděli před závodem na schodech do sklepa špatně šlápl a kotníkem projela bolest, věděl jsem, že je zle. Ledovat jsem začal hned, přesto se objevila jitrnice, která se postupně rozlila a později i vybarvila. V pondělí už kotník nebolel, našlapoval jsem opatrně, ale nekulhal. Ve čtvrtek jsem zkusil uběhnout 8 km tempem 6‘00‘‘/km a šlo to. Do závodu v terénu, nebo do rychlé desítky či půlmaratonu bych se nepustil, ale na pomalý klus střídaný s chůzí po asfaltu se cítím. Nevím, jak dlouho noha vydrží, ale jsem připraven to při začínající bolesti či zvětšujícím se otoku, ihned zabalit. Dokážu-li být v pohybu celých 24 hodin, budu i bez ohledu na uběhnuté kilometry spokojen.

Protože jsem se zároveň přihlásil do výzkumu prováděného Kateřinou S., odevzdávám před startem moč, krev a vážím se. Kateřina mi na střídačku s kolegou budou v průběhu závodu zaznamenávat přijaté tekutiny, a po doběhu znovu udělá odběry. Start je přesně ve 12:00, do té doby se pozdravím se spoustou známých, běžících i supportérů, jsem v dobré společnosti. Tenhle závod má i díky pořadatelům skvělou atmosféru a tohle místo si už získalo svůj genius loci, mám to tu rád.

V prvních kilometrech se hodně šetřím, zpevňuji střed těla, běžím víc rukama, soustředím se na došlap, první desítku dám za 1:01:06 a druhou za 1:04:15. Tempo mám rychlejší, ale po každém kole se krátce zastavuji, abych něco vypil a zakousl, a pořád dolaďuji oblečení, první 2 hodiny s různou intenzitou prší. V podobném duchu to pokračuje a 40 km uběhnu za 4:19. Čas každé desítky je oproti době pohybu delší o cca 5 minut, které strávím „v depu“. Dal jsem si za úkol hodně jíst, vyzkoušet batáty, avokádo, broskvový kompot a domácí vývar. Časem na 50 km si nejsem jistý, mohlo by to být 5:38, což ještě není žádná tragédie, ale cítím, že začínám zpomalovat. V každém okruhu už přecházím do chůze a i samotný běh je dost pomalý.

Šestou desítku dám za 1:17, sedmou za 1:22 a osmou za 1:21, v depu přitom strávím dlouhých 17 minut.  V této fázi závodu by to takhle pomalé nemělo být, například při Spartathlonu je třeba uběhnout 80 km za 9:30, zde to mám za 9:38… Kolem desáté hodiny večer se začíná v dálce nad lesy blýskat, všichni doufáme, že nás bouřka mine. Krátce po desáté se zvedne prudký vítr a slejvák mě zastihne uprostřed 2,85 km dlouhého okruhu. Dobíhám promočený, cloumá se mnou vítr, a před cílem přelézám dva padlé stromy, jeden z nich leží na kapotě auta. V depu trávím asi 30 minut, bouřka rychle odezněla a prší už jen málo. Několik běžců stejně zalézá do aut a prdí na to. Začíná mi být blbě, přestávám pít ionťák, přecházím na vodu a nemůžu nic jíst. O půlnoci, po 12 hodinách, mám v nohách něco málo přes 90 km a vím, že ve druhé polovině už toho tolik uběhnout nedokážu. Beru si sluchátka a v půl jedné v noci, při nejkrásnější skladbě z playlistu, potupně zvracím.

Stovku jsem konečně uběhl za dlouhých 13:37 a kromě nedostatečného tréninku za to trochu mohla i bouřka, nevolnost, časté převlékání a prostoje v depu. Jedenáctou desítku dám za 1:36, z toho 6 minut v depu. Další dvě desítky jsou nejtěžší a nejdelší. Dvanáctou dám za 1:47, z toho 14 minut v depu! V půl páté ráno podruhé zvracím, mátový čaj a teplý vývar zabraly jen dočasně. Třináctou desítku dám za 1:48, z toho 13 minut v depu. Je skoro 7 hodin ráno a svět začíná být veselejší. Kukačka řve jak pominutá a každému z běžců nakukala, že bude žít do sta let, a kuká dál.

Už nějakou dobu sleduji své celkové umístění mezi muži a z 11. místa o půlnoci jsem se „probojoval“ na 8. místo. Spousta borců to v noci zabalila úplně, někteří se jenom prospali a teď znovu běží. Pořadí na tabuli se u mého jména mění, občas jsem 9., či 10. a pak zas 8., začínám si kromě výsledkové tabule všímat i běžců na trati, a zkouším znovu závodit. Čtrnáctou desítku dám za 1:42, z toho v depu 7 minut a patnáctou za 1:36 s pauzou jen 4 minuty. Necelé dvě hodiny před koncem závodu mám 150 km a počítám, kolik toho ještě zvládnu uběhnout. Zatím jsem 9. a vypadá to na konečné umístění, za mnou je ve výsledcích díra. Přede mnou jsou dva padesátníci Ivan K. a Jan K., obě tyhle K-čka běží jak laňky. Nakonec Ivan K., který měl ještě v 6 ráno o 2 kola víc než já, závěr vypouští a podaří se mi ho dohnat. Při náběhu do 55 kola ho znova vidím sedět a jíst, přemlouvám ho ať ještě běží, ale asi je spokojen s tím, co uběhl. Poslední desítku zvládnu za 1:36 s pauzou 2 minuty na čůrání. Po 56 kolech mám uběhnuto necelých 160 km, ke kterým se mi povede přidat ještě 520 m.

Před závodem jsem si říkal, že když budu v neděli v 11:55 pořád na nohou a v pohybu, tak budu spokojen. Jsem velmi rád, že se to povedlo, a že mě ani v závěru neopustila bojovnost. Uběhl jsem 160 km a 344 m, z 31 startujících jsem celkově doběhl jako 10. a mezi muži to bylo 8. místo. Díky patří pořadatelům, kteří to zde nikdy nemají lehké a mojí Magdalénce za podporu. V poslední době se ke mně opakovaně a z různých stran dostala tato věta: „Přece si nemusíš nic dokazovat!“ Asi nemusím. Ale co když chci! Pořád se považuji za běžce, který občas běží pro výkon a proto jsem rád, když vím, jak na tom jsem. I nadále hodlám dokazovat sám sobě, na co mám a na co už ne.

Nezbytná moudra na závěr:

• Myslím, že můj současný trénink neodpovídá tomu, že bych mohl zvládnout 180 km za 24 hodin. Pochroumaný kotník a bouřka jsou jenom dobré výmluvy, sám cítím, že bych to asi stejně nedal. Běhat týdně méně než 100 km, měsíčně méně než 400 je na takový výkon málo. Je dobře, že jsem si mohl uvědomit, že tohle s prstem v nose nedám.
• Myslím, že moje zvracení souvisí s tím, že se přetížím. Zmáčknu se víc, než na co mám natrénováno, a je zle. Je třeba mít natrénováno a běžet standard. Nebo už fakt nevím…
• Konečně se mi vyplatilo, že sebou nosím celý šatník, včetně nepromokavých kalhot a ponožek. Pořád jsem měl do čeho se převléknout. Akorát když jsem se moc navlíknul a málo se hýbal, tak se mi chtělo spát.
• V průběhu závodu jsem pokecal s mnoha běžci a dozvěděl se spousty zajímavostí, mnohé jsem odpozoroval, hotová studnice vědění.
• Příště si po závodě dám sprchu, schrupnu si, počkám na vyhlášení a nebudu pospíchat domů!