Mistrovství České republiky v běhu na 100 km se v Plzni pořádá už dlouhá léta a jarní termín je zkouškou zimní přípravy každého přihlášeného ultramaratonce. Odkroutit si dva maratony a ještě 16 km chce celého chlapa, či ženu, nedostatečný trénink se zde ihned projeví. S tím, jak se termín 22.03.2025 přibližoval, jsem si víc a víc uvědomoval, že můj trénink zdaleka není dokonalý. Cítil jsem, že loňský čas 10:11:04 nejspíš nevylepším, a tak jsem nad celým svým počínáním začínal pochybovat. Otázka typu: „Proč tohle děláš?“ položená ještě před závodem nemá daleko ke: „Končím…“ Neměl jsem plán A, natož plán B.

Abych byl upřímný, zas tak úplně mizerný trénink to nebyl a těšil jsem se, že vyzkouším pečlivě naplánovanou výživu a potkám zde známé tváře ultra maratonské scény, i když počty startujících jsou zde rok od roku nižší. Letos to bylo 25 včetně 4 žen. Bylo chladné a slunečné ráno a já jsem začal rozvážně, pomalu. Několik kol dlouhých 2,5 km jsem běžel úplně poslední.

První a druhou desítku jsem uběhl téměř shodně za 56 min 40 sek a v plánovaném tempu 5‘39‘‘/km. Dvakrát jsem močil. Rychlejší tempo na úvod se mi nevyplácí. Slušný čas, což by u mě bylo pod 10 hodin, ale vyžaduje, aby nedošlo k velkému rozdílu mezi první a druhou půlkou. První gel jsem si dal po 10 km, druhý po 15 km a třetí po 20 km (asi po 30 minutách), zapíjel jsem je vodou, kterou jsem si nesl. Mezitím jsem hodně pil nabízený ionťák. Třetí desítku jsem zaběhl za 57 min 47 sek v tempu 5‘46‘‘/km a čtvrtou stejným tempem za 57 min 49 sek. Metou maratonu jsem probíhal v čase 4 h 4 min, asi 3 minuty za plánovaným časem.

Po 30 km jsem měl v sobě 5 gelů a začal přidávat normální jídlo jako je rohlík s nutelou, banán a hrozně mi chutnaly vařené brambory. Po 45 km jsem tam poslal šestý gel, v bříšku jsem měl, jako v pokojíčku. Závod, při kterém každou čtvrthodinu probíháte občerstvovačkou je na testování příjmu výživy ideální.

Nevím, čím to bylo, ale po maratonu mi jednoduše ztuhly nohy a nechtělo se jim běžet. Tempo šlo hodně dolů, nutkalo mě to přejít do chůze, ale zatím jsem odolával. Do té doby jsem okruhy běhal za 14 minut, potom to bylo nejdřív 15 minut, pak 16 minut… Pátou desítku jsem zaběhl tempem 6‘10‘‘/km za 1:02:03, každé kolo v ní bylo o půl minuty horší než to předchozí. Půlkou stovky jsem chtěl proběhnou za 4:44:23 a bylo to 4:51:23, takže žádná hrůza. Ale další (21.) kolo mi trvalo 17:32, tempo 7‘/km a 22. kolo 18:21, 7‘20‘‘/km, to už jsem přecházel do chůze.

Po 55 km v čase 5:27:17 jsem to vzdal a prvně v životě nedoběhl závod s pevným cílem. Moje první DNF. Představa podobně dlouhých kol s vložkami chůze byla najednou nestravitelná. Dnes vím, že jsem se neměl rozhodnout tak náhle. Chtělo to zkusit odpočinek, delší chůzi, či indiánský běh a s rozumem vyhodnotit krizi. Jenže já už měl nejspíš v hlavě dávno prohráno. Našlo by se hodně důvodů, proč pokračovat, ale já je v tu chvíli nehledal. V prostoru cíle mi Vlastík předal účastnickou medaili i přes moje výhrady, že za DNF si ji nezasloužím. Ohodnotil to slovy: Mám jich hodně, přece je nevyhodím. Tu medaili si pověsím tak, abych na ni dobře viděl…

MČR na 100 km není závod jenom pro ultra atlety, kteří zde vylepšují své osobní rekordy. Každoročně stojí na startu i několik hodně velkých amatérů, kteří to zkouší jenom zaběhnout a jejich boj je velmi sympatický. A mnohým ultra atletům se třeba závod nepovede, druhou polovinou se protrápí do cíle v čase, na který by nejraději zapomněli. Ale ten boj se vždycky cení a zadělává na příští lepší výkon.

Mnozí naopak závod vzdají s lehkým srdcem, vše hodí za hlavu, a těší se na další. Pro mě to byla první zkušenost, pořád si tu situaci přehrávám, štve mě to a vím, že jsem měl běžet dál. Myšlenky jako: „to už možná jiné nebude chlapče“ a „možná by bylo lepší se už na to vykašlat“, jsou hodně vtíravé. Několikrát jsem kolem Štruncových sadů jel autem a díval se tam s výčitkou v srdci. Asi bude nutné si spravit chuť jiným, povedeným závodem, nebo to zkusit smazat za rok na stejném místě.