MOTIVACE A HLAVA, ANEB PRO JITKU
„Kde bereš tu motivaci?“ zeptala se mě kdysi Jitka. Už nevím, co jsem odpověděl, ale nedávno jsem si o tom při běhání pěkně popřemýšlel. Záleží totiž na tom, jakou motivaci Jitka myslela, jak s ní souvisí hlava a kolik těch motivací vlastně je.
Motivace běhat. Petr Válek píše: „…proběhnout se je pro mě jako opláchnout si ráno obličej vodou, něco, co k mému dni neodmyslitelně patří.“ Je mnoho běžců, kteří to cítí úplně stejně a k tomu, aby si téměř denně nazouvali běžecké boty motivaci nepotřebují. Samozřejmě, že ne vždy se chce, ale nakonec je běh právě po překonání takové lenosti nejkrásnější. Všechna roční období mají pro běhání svá specifika, všechna jsou pro běhání vhodná a během roku nám ty naše běžecké trasy krásně proměňují. Není těžké hledat motivaci k pravidelnému běhání, když vás běh baví. Chtít ale vysvětlit, co je na běhání tak krásného někomu, kdo neběhá, je jako kdyby bezhlavě zamilovaný měl povědět někomu, kdo nemiloval, co je to láska. (To samozřejmě není z mé hlavy, jen už nevím, kde jsem to četl).
Motivace závodit. Tady to asi nemáme všichni stejně a ne každý, kdo pravidelně běhá, taky pravidelně závodí. Nebo tou pravidelností myslíme každý něco jiného. Tohle s nastavením hlavy souvisí, každý to prostě máme jinak a naše nastavení se časem může měnit. Kdysi jsem byl přesvědčen, že běhat víc než dva maratony do roka není zdravé… Svůj první závod jsem si zaběhl asi 3 měsíce po tom, co jsem s během začal. Nejdřív jsem závodil 2krát do roka, potom 4krát do roka, později 8krát do roka a jednou dokonce 10krát, což jsou pořád dost nízká čísla. Jsem tréninkový typ, vyřádím se v tréninku a na závod se rád připravuji dlouho a v klidu. Běžecký závod beru jako oslavu běhu samotného, hezky se obleču a jdu se ukázat, jdu slavit! Zároveň se nikdy nejdu pouze zúčastnit. Závody jsou kořením mého běhání, kořením, kterým neplýtvám. Každý rok bych nejradši odběhal všechny staré, dobré a známé závody, na které mám hezké vzpomínky, nebo jsou dokonce mými srdcovými závody. A každý rok vyhlížím nějakou novinku, závod, který bych si rád zaběhl. Těch je po celém světě víc, než můžu kdy zvládnout, stejně jako krásných žen, které nemůžu mít. Možná přijde doba, kdy mě omezí zdraví, nebo moje motivace závodit prostě vyprchá, člověk se mění. Běhám už 13 let, je mi 57, takže mám ještě kolik… 10… 15 let? Jen doufám, že i potom láska k běhu zůstane. Další moudro neznámého autora zní: Nepřestaneš běhat, protože jsi zestárnul, ale zestárneš, protože jsi přestal běhat.“
Motivace trénovat úzce souvisí s účastí na závodech. Bez závodů by nebylo tréninku, ty jsou jeho hlavní motivací. Chceš závodit, nejlíp uděláš, když se pustíš do tréninku, tak snadné to je. Trénink bolí, na to je třeba hlavu připravit. Mně pomáhá vizualizace cíle, v těžkých chvílích intervalového tréninku si představuji svůj velkolepý doběh do cíle. Modrý koberec v Pařížské ulici, Velkou louku u Plas, náměstí v Třeboni. Dlouhé roky jsem trénoval, abych podal lepší výkon, zaběhl lepší čas než předtím. Přišla doba, kdy jsem zjistil, že lepší časy už nejspíš nezaběhnu. Přesto jsem dál na závody trénoval a smyslem mého tréninku bylo připravit se, podat co nejlepší výkon, užít si celý závod bez zbytečného utrpení. Moje motivace trénovat a být co nejlépe připraven nikdy nešla tak daleko, abych omezoval jídlo, přestal denně pít alespoň jedno pivo a obešel se bez večerních skleniček vína. To mi hlava nepobrala, vůle k tomu chybí. Trénink, jak ho vnímám já, naštěstí není každodenní ani celoroční záležitostí. Ze šesti dnů v týdnu, kdy běhám, trénuji tak 2 dny. Zbytek je víceméně obyčejné pobíhání, nezbytná vata, bez které by to ale nešlo. Takovou souvislou vatou jsou vyplněny i některé celé týdny či měsíce roku.
Motivace nevzdat, pokračovat, bojovat, když nezbývá už sil. Na tohle se asi Jitka ptala. Dá se tomu říkat silná vůle. Kde se bere ta síla kousnout se, pokračovat dál? Tady je hlava v hlavní roli a pomáhá jí trénované tělo. Doposud jsem stál na startu 67 běžeckých závodů a pokaždé jsem dosáhl i jejich cíle. Měl jsem štěstí, že jsem se v žádném z nich nezranil a magická písmenka DNF – did not finish, se mi zatím vyhnula. Do každého z těchto závodů jsem šel s jasným cílem, nebo radši rovnou s několika cíli, které se mi mnohokrát nepodařilo splnit. Tím cílem bylo nejdřív „uběhnout“ půlmaraton, maraton, a když jsem kopce „chodil“, měl jsem pocit selhání, protože jsem ho vlastně „neuběhl“. Dalšími cíli byly časy maratonu pod 3:40, pod 3:30, pod 3:00. I tyto cíle se ne vždy dařilo plnit. Mohla za to motivace, málo silné vůle? Nejspíš ne. Byl to samozřejmě souhrn několika věcí, nebo třeba jen špatný den, který způsobil, že jsem svůj boj, svoje snažení dupat do toho dál, vzdal už 5 kilometrů před cílem. Pak jsem si často dával za cíl: „užít si závod“ a kupodivu se mi s tímto cílem povedlo zaběhnout si pár osobních rekordů. Na své zlepšování, které trvalo dlouhých 6 let, jsem se díval jako na zázrak, zázrak, který se přihodí jen na závodech. Běh je velmi spravedlivý a vrátí ti to, co mu dáváš ty. Proč jsem se nespokojil s časem 3:30 na maraton a zkoušel to zaběhnout líp? To bude asi souviset s tou pověstnou hlavou, kterou máme každý od přírody nastavenou jinak. Někdo pořád zkouší a jiný zkoušet přestane.
Ta pravá motivace a silná hlava je nezbytná u utramaratonů. Snad každý běžec prochází určitým vývojem a mně se najednou sbírání dalších a dalších maratonů začalo zdát trochu nudné. Po ultra jsem už nějakou dobu pokukoval, až nastala doba, kdy mi ta moje hlava řekla, že to zkusit chce. Nemůžeš totiž uběhnout 100 km, když si říkáš, že si nedovedeš představit uběhnout 100 km. Nejdřív je třeba uvěřit tomu, že to opravdu jde. Rovněž je třeba akceptovat, že součástí ultra budou často dlouhé chodecké úseky, s čímž mají hlavně rychlí běžci problém.
Prvním opravdovým ultra byla pro mě H24 v Konstantinových Lázních v dubnu 2022 a byla to krása. Mým cílem bylo napoprvé zkusit uběhnout 180 km – B-čkový limit na Spartathlon. Jelikož jsem do té doby uběhl nejvíc 66 km, vstupoval jsem na území neprobádané, nevěděl jsem, jestli se mi to bude líbit. V tom případě jsem byl připraven toho bez velkého zklamání kdykoliv nechat, to byl další cíl, věc, se kterou jsem předem počítal. Nestalo se tak, měl jsem natrénováno, líbilo se mi to a moje hlava byla připravená. Byla připravená na to, že tělo vyběhne ve 12:00, do půlnoci uběhne 100 km, pak poběží nebo půjde celou noc a bude běžet dál, dokud nepřidá dalších 80 km. Proto mě ani nenapadlo, a ani se mi nechtělo, jít v noci spát. Dodržoval jsem pitný režim, poctivě dle plánu polykal gely, v noci jsem si prvně v životě pustil do uší hudbu a koukal na přibývající kilometry – plnil jsem svůj plán. Bolest svalů se objevila po 50 km, různě se po těle stěhovala, ale nezvětšovala se tak, abych se musel přestat hýbat. Za 22 hodin a 30 minut jsem měl splněno, odevzdal jsem čip a odjel domů. Dodnes mě to mrzí, protože jsem se mohl pokusit zaběhnout 190 km, a hodně ultramaratonců mi to okamžitě vyčetlo. Já jsem ale neměl další motivaci, vůli pokračovat. Svůj cíl jsem splnil, v hlavě se zhaslo. I takhle nějak to s tou motivací může být, a proto teď už hlavu připravuji na to, že se poběží až do 12:00, dokud nezazvoní zvonec.
S tou bolestí, či nepohodlím, které dlouhý běh způsobuje, od té doby počítám, ale pro trénované tělo to zas není nic tak hrozného. Nejsem masochista, i když ty dva Ibalginy, které sebou nosím už skoro dva roky jsem dosud nepoužil. A navíc tělo se rychle učí, sbírá zkušenosti stejně jako hlava. Po těch asi 10ti ultra závodech už na startu tělo i hlava jaksi ví, co můžou očekávat a dokážou se tomu snadněji přizpůsobit. Důkazem je rychlejší regenerace po závodě, nohy neotečou, puchýřů ubývá. Jednou při stomílovce v Itálii jsem uvažoval o tom, že závod vzdám. Důvodem ale byla obava, že s Magdalénkou nestihneme večerní autobus z Terstu domů a špatný propočty času, který mi ještě zbývá. Těch zbylých 30 km jsem nakonec dal a byl za to velmi rád.
Bylo těžké uběhnout Spartathlon? Jasně, že bylo! Co bylo nejtěžší? Asi posledních 35 km, znovu táhlé kopce, znovu pálící slunce, pomalý postup a neustálá obava, že mi dojde a nebudu moct běžet. Štvalo mě horko, pálila chodidla, bylo to dlouhé, konec v nedohlednu. Ale ten konec byl pořád tam, ne tady. Ten byl u sochy krále Leonida a dokud jsem se hýbal a držel si rozumný náskok na limit, tak mě vůbec nenapadlo, že by byl jinde. Je velký rozdíl mezi: „Nejradši bych se na to vykašlal!“ a „Kašlu na to!“ Měl jsem štěstí, že jsem dokázal střídat běh s chůzí až do konce, protože tak rychlý, abych mohl závěr jenom dojít, jsem nebyl. Víc než motivace, či silná vůle mi k doběhnutí do Sparty pomohlo toto:
Povedlo se mi dobře odtrénovat (16 týdnů/1800 km) a mnohokrát jsem se už viděl u sochy krále Leonida. Měl jsem nastudovanou trať, připravil si plán postupu a zpaměti znal cut off časy na důležitých CP. Měl jsem plán výživy (a nedokázal ho dodržet), vhodně rozmístěné balíčky a dobře poučené suporťáky. I kvůli nim jsem chtěl doběhnout. Měl jsem velký kus štěstí a nepotkala mě žádná katastrofa, takže jsem vlastně jenom plnil, či doháněl plán. Koukal na hodinky a počítal limity, měl své strachy a obavy, řešil trable a potřeby, a postupoval od jednoho CP k druhému, dokud nebyl konec.
Když budeš Jitko chtít pěšky vystoupat na Triglav, musíš být fyzicky připravená. Dobře a z několika zdrojů si prostuduješ trasu a už dole budeš vědět, jak vypadá cesta i vrchol. Prostuduješ předpověď počasí a současně ji nebudeš úplně věřit, jsi na horách. Naplánuješ si správný postup, budeš vědět kdy vyrazit nahoru, aby ses bezpečně vrátila dolů. Vezmeš si vše, co bys mohla potřebovat a s myšlenkou na vrchol začneš šlapat, plnit plán. Tvá hlava už tu cestu zná a věří, že ji tělo zvládne. Těch věcí, které ti můžou zamezit dosažení cíle, či různých překvapení je mnohem méně. Potom je snadné klást jednu nohu před druhou a otázka, kde bereš motivaci by tě možná zaskočila.
Moc hezky se to čte taťko 😀
Díky synu.