O tomto ultra závodu, který se běhá v polovině května v Řecku mezi městy Delfy a Plataje, jsem se, stejně jako o Immortals race, dozvěděl ze seznamu kvalifikačních závodů na Spartathlon. Běhá se zde 59 km dlouhý závod s názvem Běh devíti múz a každý rok je věnován jedné z nich, letos to byla Terpsichoré – múza tance. Euchidios Athlos je dlouhý 107,5 km a letos se běžel z Platají do Delf (za rok obráceně). Euchidios Hyperathlos se běhá na stejné trati, měří 215 km a letos měl svůj start a cíl v Delfách. Vše je po asfaltu s velkým převýšením. Euchidios byl řecký voják (hoplit) a denní běžec (hemerodromos), který po slavné bitvě u Platají běžel do Apollonova chrámu v Delfách pro posvátný a očistný oheň, který měl usmířit bohy a očistit znesvěcenou zem. Tolik 2500 let starý příběh nemálo podobný běhu Feidippida z Atén do Sparty.

V době přihlášení jsem ještě nevěděl, jak dopadne losovačka na Spartathlon, ale věřil jsem, že i kdyby mě vylosovali, bude Hyperathlos dobrou přípravou, cennou zkušeností, a že dva takhle dlouhé závody v jednom roce snad zvládnu. Na závod jsem se začal těšit a celou cestu jsme pojali jako květnovou rodinnou dovolenou.

První 3 měsíce roku jsem se v tréninku zaměřil na MČR na 100 km, příprava to byla hodně intenzivní, ale se spíše matronskými než ultra maratonskými objemy. Pak zbývalo jen 6 týdnů a já se obával, že to nebude stačit. Zrovna když šlo vše dobře a já začínal cítit sílu do nejtěžších dnů přípravy, jsem si v pátek 26. dubna vyvrtnul kotník. Tři týdny před závodem! Noha otekla, zmodrala. Mohl jsem plavat, jezdit na kole a chodit. Trochu pomohly lymfo masáže, zpevňující tejpování a lymfo tejp. Bral jsem homeopatikum Arnika Montana 9 a lék na regeneraci Aescin Teva. Po 11 dnech, 8. května, zkouším běžet 6,5 km, další den 8,5 km, další 11,5 km a v sobotu před odletem 12,5 km. V pondělí a úterý před závodem si v Řecku ještě dám 10 a 8 km, víc udělat nemůžu. Zdá se, že kotník drží, nesmím znovu špatně našlápnout. Každopádně bych v tento moment na dokončení závodu nevsadil ani pětník.

V pátek 17. května po mizerné hotelové snídani stojí v 07:00 všech 55 ultra běžců na startu závodu Euchidios Hyperathlos. 5 Francouzů, 3 Maďaři, mezi nimi jedna ze dvou žen, 2 Kypřani, 1 Turek, 1 Ital, 1 Čech a Řekové. Pár minut po sedmé je odstartováno, první 1,5 km běžíme z kopce. Následuje 10 km s převýšením 450 m přes městečko Arachova. Běžím velmi pomalu, dávám pozor na došlap, zhluboka dýchám. Po 12 km mám první kopec a vlastně celé pohoří Parnassos za sebou a čeká mě 25 km mírně nebo prudce dolů, zklesám asi 600 m. Na 37. km začne druhé stoupání, které končí na 51. km, vystoupám pohořím Helicon až na 1020 m. Na 59. km je CP 11, první velká občerstvovačka u hotelu v Agia Anna. Trasu jsem dlouho studoval a začátek mám naučený. Z Delf do Platají je 19 CP (check pointů) a 6 water stations, všechny proběhnu dvakrát, některé z nich jsou velmi dobře zásobené, všude jsou milí lidé. Teplé jídlo je celkem na šesti místech. První desítku do kopce zaběhnu za 1h 8min, druhou za 58min. Noha drží, úplně jsem na ni zapomněl, začínám věřit, že to snad celé doběhnu. 30 km mám za 3h 06min, 40 km zvládnu za 4h 19min., na 50. km, těsně pod vrcholem druhého kopce jsem za 5h 44min.

Kopce posvátné hory Helicon jsou nádherně zelené. Vidím běžce přede mnou, jak mává šátkem a přijde mi to divné. On nemává na nikoho, on mává kolem sebe. Včely! Z nedalekých úlů se jich vyrojily mraky a brání své území. Sundávám kšiltovku a taky zběsile mávám. Dostal jsem asi 2 žihadla, spadly mi brýle a do mírného klusu jsem musel vložit solidní rychlostní interval, abych jim utekl. Dalším překvapením je „naše“ vypůjčené modré Clio, které kolem mě projíždí, stažená okýnka, manželka mává, kluci se smějí. Tady jsem je nečekal, měli přijet až do Platají a oklikou přes Théby, ne přes tyhle serpentiny a úzké uličky městečka Kiriaki. Jsou skvělí!

Setkáme se na CP 11, Agia Anna, kde je jídlo a můj drop bag. Počítal jsem, že sem poběžím 7 a půl hodiny, ale trvalo mi to 6h 40min. Dám si kávu, teplé batáty, doplním ionťák. Loučíme se s tím, že se uvidíme v Platajích kolem 8. večer. Dosud jsem si nedal žádný gel. Snědl jsem 200 g přesnídávky, asi 1,5 tyčinky Maurten solid, banány, fíky, rozinky, sušenky. Po 2 hodinách běhu jsem začal brát tablety AC Salt proti křečím, každou hodinu jednu.

Po CP 11 asi 2,5 km mírně stoupám a pak mě čeká dalších 12 km a 600 m dolů. Metou 70. km probíhám za 8h 5min a blížím se na CP 7 ve vesnici Thisvi, asi na 73. km. Tam to znám, 4 dny před závodem jsme bydleli nedaleko odsud a byli jsme zde nakoupit, dát si pivo i jídlo. Běžím zrovna se dvěma Řeky, ptají se mě odkud jsem, kecáme. Ukazuji jim čapí hnízdo na kostele vedle kříže, ukazuji jim svoji hospodu, kde točí Mythos. V debatě oba špatně zahnou a já jim říkám, kdepak kluci, tudy! Kroutí hlavou a říkají mi, že zde jsem holt místním běžcem já. Odsud až do Platají už žádné velké kopce nejsou, uvažuji o tom, jaké by asi bylo, běžet celou tuhle trať obráceně, jak to běžel i Euchidios, se startem a cílem v Platajích. Čekal by mě pozvolnější rozjezd i závěr s kopci uprostřed, ale nad tím je marné dumat.

Na 80. km jsem za 9h 21min, na CP 5 Xironomi na 83. km mě čeká druhé teplé jídlo. Jednoznačně nejlepší kuřecí polévka, další káva, ta už poněkud horší a trochu rýže. Po chvilce dojíždí modré Clio s mým podpůrným týmem. Vypočetli si to skvěle a já dodržel, že tu kolem 17:00 budu. Nezdržím se dlouho, běžím dál a 10 km před otočkou v Platajích zahnu na jediný nezpevněný asi 5 km dlouhý úsek kolem vodního kanálu Mornos. Za chvíli vidím z protisměru přijíždět auto a před ním běží Turek. To je divný, asi zabloudil, ale proč ho vedou na druhou stranu? Po chvilce běží oproti Ital a to už nevydržím a ptám se, jestli běžím dobře. Směje se, přikyvuje a povzbuzuje mě, ať přidám… go, go, go! Až pak mi dojde, že to byli první dva, kteří už jsou na cestě z Platají zpět do Delf. Počítám ten obrovský rozdíl, jak daleko přede mnou jsou, to je neskutečné.

Na dalším CP pozoruji černou oblohu nad Platajema a ptám se místního Řeka: Bude pršet? Kdepak, je to nejlepší počasí vůbec a takhle bude celou noc. Slibuješ? Jasně! Po chvilce na mě pár kapek spadne, ale za zády vykoukne sluníčko a já běžím k obrovské bráně z duhy! Stovku jsem uběhl za 12h 4min a přes vysoká stoupání bych na Spartathlonu zatím splnil všechny limity. 20 km mám za 2h 6min, limit je 2h 10min, 40 km za 4h 19min, limit na 42 km je 4h 45min a na 100 km je limit 12h 25min. Do Platají přiběhnu za 12h 58min, druhá půlka bude horší.

Objímám se s rodinou, vytahuji mobil a nechávám nás spolu vyfotit. Pojídám od všeho trochu a vcelku nic moc. Stydne mi káva i čaj, zatím vydávám synovi instrukce, jak vložit fotku i komentář do příspěvku na Facebook. Nechávám Magdalénce přečíst email od Blanky z RUNu, jsem zvědavý… Mezitím si zkouším vyměnit ponožky a promazat chodidla vazelínou, boty neměním. Trvá to vše dost dlouho, vyberu vše potřebné z drop bagu a nechávám ho už odvézt na hotel. Po rozloučení se rozběhnu, ale něco není v pořádku, chodidlo pravé nohy mě zezdola pálí. Vracím se zpět volám svůj support a prohlížíme ho. Je tam puchýř, který jsem si nevšiml, vytahuji z vesty nůžky a Betadin, puchýř propíchnu. Magdalénka ukazuje na zdravotnice, které nedaleko od nás nečinně sedí. Ty mi na nohu stříknou bílou chladivou a tuhou pěnu, vše překryjí gázou, kterou přilepí náplastí kolem celého chodidla. Až zjistím, co to bylo za pěnu, nebudu se bát žádného ultra závodu. Zdržení je celkem asi půl hodiny, ale je v tom kousek štístka, že jsem puchýř objevil zrovna zde. Beru si staré ponožky a pokračuji. Gáza a náplast kolem chodidla mi trochu ubraly prostor v botě On Cloudsurfer. Možná jsem si měl vyměnit i boty. V Platajích jsem se s týmem definitivně rozloučil, že se uvidíme až ráno, nevím kterou cestou se vydali zpět. Po pár minutách mě dojíždí a já mávám, ať mi hodí boty Hoka Clifton 9 wide, které jsou přece jen širší. Další šťastná náhoda, přezouvám se a Hoka jedou jak na pásu. Je půl deváté, preventivně rozsvěcuji zadní blikačky i čelovku. Mé utrpení přikryje milosrdná noc, zatím není zima, na ruce jsem si natáhl návleky.

Už dlouho mi není moc dobře od žaludku. Sice dodržím zásadu, že gentleman před 23. hodinou nezvrací, ale krátce poté to už nevydržím. Zpětně si myslím, že to způsobily právě ty solné tablety proti křečím, bylo jich moc, už nikdy… Na CP 5 v Xironomi na 132. km jsem hodlal být před půlnocí, ale se zdržením to vychází zhruba na tu půlnoc. Z výtečné polévky zbyla jen hustá kašovitá břečka bez tekutiny. Když obsluha pochopí, o co mi šlo, uvaří litr vody, vylejí ho do té kaše, zamíchají a tekutá polévka se může podávat. Na 130. km jsem za 16h 45min a ještě 10 – 12 km se můžu těšit na zvlněný profil. Na 140. km jsem za 18h 25min. a za CP 7 na 142. km, ve známém Thisvi, začne stoupání na horu Helicon.

Je půl druhé ráno a mě čeká 12 km a plus 600 m, pak asi 2,5 km mírně dolů na CP 11 Agia Anna a pak zas 7,5 km plus 300 m, až do výšky 1020 m n. m. Někde na začátku stoupání se ke mně přidá Maďarka Linda a půl noci strávíme spolu. Ani jeden z nás do tak prudkého kopce běžet nemůže a tak jenom chodíme a kecáme o všem možném. Je to úspěšná absolventka Spartathlonu z roku 2022 a i letos je prý na čekačce. Na trati byla dlouho přede mnou, na každém CP ji čeká její doprovod, má vlastní jídlo i domácí gely. Ale teď má krizi. Těch 20 km nám trvá skoro 4 hodiny. Já opakovaně co hodinu nebo dvě zvracím, ona čůrá hned u silnice. Chce se jí spát a občas se motá, pak se kupodivu snad prvně v životě při běhu chce spát i mě. Asi je lepší prožívat krize s někým, při kecání zapomenout na bolest, ale zpětně si myslím, že sám bych se zde pohyboval asi trochu rychleji. Postupně se ochlazuje, oblékám tenkou mikinu a beru si čelenku přes uši, na hlavě mám kšiltovku otočenou kšiltem dozadu.

Na CP 11 na 156. km dorazíme krátce před půl pátou, já předtím decentně zvracím. Obleču si druhou mikinu, která na mě tady čekala a je mi fajn. Schází 7 km a budeme na nejvyšším bodu trati. Na 160. km jsem za 22h 24min, tahle poslední desítka i s občerstvením nám trvala 2h 5min. Po 24 hodinách běhu jsem zde zvládl asi 169 km, i zde bych limit Spartathlonu splnil a nechali by mě běžet dál. Asi v 6 ráno jsme na kopci, je vidět, balíme čelovky a zkoušíme běžet. Včely se probouzejí, je třeba si pospíšit. Zde se s Lindou už předem loučím, jde jí to najednou líp, utíká mi. Začínají nás předbíhat běžci, kteří o půlnoci vyběhli z Platají na poloviční trať, provoz ožil.

Na 180. km jsem za 25h 39min, tato desítka mi trvala 1h 32min, od Platají je druhá nejlepší, je 8:39 ráno. Tady někde jsem své pokusy běžet vzdal a až do cíle jsem došel. Předtím se mi po zvracení vždy udělalo líp a já jsem pořád něco malého snědl. Na každém CP jsem říkal, že mi není dobře, aby si nemysleli, že jsem vybíravý. Teď jsem už jenom na vodě, občas tam hodím ionťák, nebo kolu. K běhu je třeba energii a ta tělu úplně chybí, jsem rád, že jdu, nejde mi ani rychlá chůze. Tohle je velmi deprimující. Mírný kopeček, kde by stačilo se trochu předklonit a začít dávat jednu nohy před druhou, střídat to s chůzí a zvládnout aspoň 6,5 km/hod. Podobnou bezmoc jsem zažil vloni na stomílovce v Itálii, ale tam jsem se ještě aspoň na závěr rozběhl.

Na 188. km je poslední větší občerstvovačka, kde je teplé jídlo a můj poslední drop bag. Měl jsem tady být v 9 ráno, ale jsem tu v 10, do cíle zbývá dlouhých 27 km. Tady se naposledy setkám s rodinou, zbavuji se nočního oblečení a všech nepotřebných věcí z běžecké vesty, házím do auta i drop bag. Manželka zkouší, jestli nechci nastoupit a odvést na hotel. Nejsem na tom nijak skvěle, hlavně po morální stránce, ale chodit dalších 5 hodin mi nebude vadit, chci závod dokončit. Předbíhají mě další běžci z poloviční tratě i ti, kteří vyběhli z Agia Anna na závod devíti múz. Včera bylo celý den pod mrakem, dnes praží slunce. Předtím jsem si všiml, že když mě na CP zapisovali do seznamu, měl jsem pořadové číslo 17, teď jsem 186., ale nevšiml jsem si, že by mě předbíhal někdo z trati Hyperathlosu.

Poslední kilometry jsou strašně dlouhé, ale Delfy se blíží. Za pohořím Parnassos a městečkem Arachova je dlouhý sešup a poslední kilák je do mírného kopce. Depka z té bezmoci běžet je pořád větší než chuť se radovat, ale nakonec ta radost přece jen přijde, jako v cíli každého ultra závodu. Vyhlížím rodinu, oni vyhlíží zelenou kšiltovku, vidíme se už z dálky. Do cílové rovinky se rozbíhám a zvědám pěst, dokázal jsem to! Na trati Spartathlonu bych měl metou 215 km probíhat po 31h a 15min, v cíli Hyperathlosu jsem v čase 32:11:55, ale tohle je jiný závod. Možná i těžší, nastoupal jsem zde 4000 m! Z 55 běžců se 19 do cíle vůbec nepodívalo a mezi těmi 36 šťastnějšími jsem se umístil na 17. místě!

A jako vždy pár mouder a zkušeností na závěr:

• Hyperathlos je kvalifikačním závodem na Spartathlon za podmínky cílového času pod 33 hodin pro muže a 34 hodin pro ženy, je to těžký, ale krásný závod. Ten limit se dá zvládnout i s hodně dlouhou chodeckou vložkou. Startovné je 255 € a 120 € dáte za doprovod na trati, takže já jsem platil 615 €, což je v porovnání se startovným 950 € za Spartathlon pakatel. Ale samozřejmě, že s tím výletem na Kokořín to nejde srovnávat…  
• Awards ceremony, jak se říká slavnostnímu vyhlášení, na které se osprchovaný a šťastný dobelháte druhý den, je v řeckém stylu s potleskem, fotem a oceněním každého, kdo se zúčastnil a s bohatou tabulí na závěr. Zde dostanete 2 medaile, vavřínový věnec a Euchidiovu pochodeň s vašim jménem. Je to něco jiného, než když vám na Runczech v cíli pověsí na krk medaili, sundají čip z boty a pošlou vás dál
• Vesta Osprey 1,5 l byla při tolika občerstvovačkách a s vhodným rozmístěním oblečení na trati dostačující. Vepředu jsem měl jenom jednu 0,5 l láhev, telefon a jídlo, na zádech zbytek. Po stranách jsou nějaké řemínky, o které jsem se později otíral rukama, ale dá se to ohnout, či přichytit víc dozadu
• Pořádné horko jsem si nemohl vyzkoušet, to začalo až další týden, ale noční chladnější oblečení jo, a stačí jedna mikina. Nosím kšiltovku CEP, která má skládací kšilt, ale i tak je dost neskladná, takže na Spartathlon budu asi potřebovat dvě. Otočená čepice kšiltem dozadu s čelovkou mě na čele trochu dřela, s čelenkou přes uši to šlo, ale na noc to asi chce normální čepici přes uši a kšiltovku do drop bagu
• Opakovaně se mažu a přimazávám lékařskou vazelínou, ale zvláště v místech mezi půlkami to příště bude chtít Sudocrem, či jinou zinkovou mast
• Jestli někdo tuší, co to mohlo být za pěnu, kterou mi ošetřili puchýř, tak mi prosím dejte vědět. Zahojilo se to naprosto dokonale, po obyčejném propíchnutí by to vypadalo jinak
• Garmin FR 955 těch 32h vydržel, stavu baterie v cíli jsem si nevšiml. Měl jsem vypnuto měření tepu na zápěstí a nastaven obyčejný GPS s automatickým zaznamenáváním okruhů po 10 km
• Tablety proti křečím si přibalím i příště, ale vezmu si je až při potížích, nebo maximálně 4 denně. Dříve mi nevadily, ale už dvakrát jsem na ně doplatil. Chce to doplňovat minerály průběžně během roku a posílit svaly. Na polykání gelů musím znova zapracovat, při svém prvním ultra jsem těch malých zvládl 16. Do láhve na vestě si příště dám jenom vodu a budu jí pít víc. Teď jsem tam měl a doplňoval Sponser Ultra, což je víc jídlo než pití
• Hodinky mi kromě strašně dlouhé doby chůze zaznamenaly i 1h a 39min absolutní nečinnosti, to by chtělo zkrátit. Když bude někde teplé jídlo, tak budu klidně sedět a jíst, ale na malých občerstvovačkách se jenom pořádně napiju, vezmu jídlo (jablíčka, slané brambůrky) do kelímku a půjdu. Blít za chůze (bylo to asi 7krát) se ale nenaučím…
• Musím přijít na to, jak zamezit takové destrukci svalového vlákna, která by mi zabránila běžet a pár nápadů už mám. Dát první půlku za 13h a druhou za 19h je velký nepoměr a není to přepáleným začátkem. S prázdným žaludkem to ale nepůjde nikdy
• Při veškeré té bídě musím říct, že se mi povedla neskutečná věc. Dokončil jsem svůj nejdelší ultra závod z rozbitého tréninku a po zranění! Zaběhl jsem skvělý čas a skončil na 17. místě, což je zázrak! Asi jsem fakt borec!
• Jo a bacha na Maďarky, utečou vám! Linda byla v cíli skoro o hodinu a půl dřív!