Tento provokativní titulek nemá za cíl přilákat zvědavé čtenářky, pojmenoval jsem tak diagnózu, stručně shrnující svalové problémy, které mě opakovaně trápí. Fotky nebudou, protože by na nich nebylo nic vidět, trojice hýžďových svalů (velký, střední a malý) jsou naskládány jeden přes druhý, v hloubce pod nimi vede napříč sval hruškovitý (piriformis) a po zadní straně stehna se k tomu všemu nějak napojují hamstringy a asi spousta dalších svalů.

Bolest různé intenzity nacházím na třech místech. 1. Bolí to vzadu tam, kde končí zadek a začíná noha, takže asi horní úpony hamstringů. 2. Když si položím ruce zboku na zadek tak, aby dlaně byly na kyčelním kloubu a prsty směřovali šikmo dozadu dolů, oběma prostředníčky najdu druhé bolavé místo. 3. V poslední době mě při běhu, v sedě i na pohmat bolí okolí sedací kosti. To je to místo, kvůli kterému si na lavici dáváme polštářek. Levá noha (a půlka) je horší než pravá a trvá to už od konce ledna.

Nejpravděpodobnější možné příčiny se asi budou nacházet v náročném a nevhodném tréninku a špatné a nedostatečné regeneraci. Nabízí se i nevhodná obuv, chybějící minerály nebo psychosomatika. A jak z toho tedy ven a už tam nespadnout? Pokud tohle čte nějaký běžec, či fotbalista, který něco podobného zažil, přežil a nadobro se toho zbavil, tak sem s tím, babo! Raď! Já sám nějaké cesty vidím, ale na jednoznačný a zaručený způsob jsem dosud nepřišel.

Většinu lidí hned napadne, že je to asi jenom přetížené z toho, jak moc běhám, a stačilo by si trochu odpočinout. Jenže… Ta moje prdel mě už trápila asi tři čtvrtiny roku 2021, kdy jsem za celý rok naběhal jenom 1750 km a 3 měsíce jsem neběhal vůbec, takže zkušenosti už mám. Po 6 měsících intenzivních rehabilitací a 3 měsících bez běhání byl tehdy návrat k běhu stejně velmi pomalý, bolestivý a odeznělo to jaksi samo od sebe při postupném a opatrném přidávání kilometrů. Letos v dubnu a květnu jsem neběhal 7 týdnů a nevěřím, že by mi delší pauza udělala lépe. Bolest na výše zmíněných místech totiž není trvalá a nezhoršuje se. V noci můžu spát, neberu prášky. Někdy to bolí při celém běhu, někdy to začne až po 6 km a někdy až doma po běhu. Když to při běhu pobolívá a já zastavím na čůrání, tak to někdy na dlouhé minuty přejde. Někdy ani nejde o konkrétní bolest, jen o jakousi celkovou svalovou únavu, kdy se mi nikam daleko běžet nechce. Dost často se to ozve, když jenom dlouho sedím, bez ohledu na to, jestli jsem běhal nebo ne. Asi třikrát se mi už stalo, že byl běh úplně super, žádná bolest, nohy plné síly a chuť se do toho opřít. A další den to bylo stejné. Proto se držím hesla, že je lepší běhat málo a pomalu než vůbec.

Vloni jsem naběhal rekordních 5030 km a i když ubylo běhů s vysokou intenzitou, bylo toho asi přece jen dost. Neuvědomoval jsem si to, celý rok jsem byl v laufu, trénink mě bavil, žádná řehole, počet naběhaných kilometrů za měsíc začínal skoro vždy čtyřkou, hlava plná plánů, vody v moři sotva po kolena… Jedinou mě známou chybou loňského roku bylo to, že po závodě Immortal’s race (142 km) na konci října jsem měl víc ubrat a déle si odpočinout. Sice jsem 14 dní neběhal vůbec a za celý listopad dal jenom 129 km, ale chyběla tam sauna, rehabilitace, popřípadě kolo a plavání. A takhle to mělo trvat až do konce roku. Místo toho jsem se hned v prosinci začal chystat na lednovou stomílovku v Itálii. Tu jsem zvládl a vcelku dobře zregeneroval, ale s návratem k normálnímu objemovému tréninku už byl problém. Leden 360 km (bez toho závodu jen slabých 200), únor 243 km, březen 263 km, duben 70 km, květen 10 km, červen 130 km, červenec 170 km, srpen 211 km, září 313 km… a pořád nemám vyhráno.

Každopádně teď vím, že mým limitem bude asi 130 km/týden, 450 km/měsíc a i to by mělo trvat jen omezenou dobu, např. 2 měsíce. Dále je třeba zabránit stereotypu a neustálé šourání prostřídat občasným svižným tempem, při kterém snad pracují i jiné svaly, zapojuje se víc střed těla a ruce, mění se došlap. Běh je třeba doplnit, nebo i nahradit cyklistikou, plaváním a posilováním. Tyhle aktivity běžeckou formu moc nezvednou, ale zabrání přetrénování, jednostrannému zatížení a mentální únavě. Je ostudou, že jsem já, dřívější šílený biker, plavec a potápěč, zapomněl, jaký to může být na kole a ve vodě fajn. Stojí za to se k tomu občas vrátit i v plném tréninku. A chvilka cvičení s vlastním tělem, činkami nebo TRX, ať už posiluji biceps, záda, břicho, nebo právě hamstringy, pomůže stárnoucímu běžci aspoň rozbouřit hladinu testosteronu a celkově zpevnit tělesnou schránku.

Regeneraci dost flákám, to přiznávám. K 10 hodinám běhu týdně bych měl přidat 3,5 hodiny cílené regenerace. Stačí 10 minut protažení a válcování po doběhnutí a pak ještě jednou během dne, třeba 20 minut u zpráv. Ten válec a tvrdý míček dělají divy. Fyzioterapie aspoň 1 za měsíc, sauna 1 týdně, večer u seriálu se prohřát rašelinovým polštářkem, občasná koupel ve venkovní vaně s ledovou vodou ze studny. To vše nestojí moc peněz, jen je třeba najít si na to čas. Všiml jsem si, že dlouhé sezení veškeru bolest zhoršuje a je možné, že by mohlo být hlavní příčinou mých problémů. Asi by to chtělo nějaké klekátko, nebo dát pracovní stůl na špalky a do klávesnice ťukat ve stoje. Nebo balónek pod zadek.

Na docela důkladném rozboru krve, který sice nebyl zaměřen na minerály, jsem byl na konci května a všechny normální a běžné ukazatele byly v pořádku. Občas beru magnézium, občas D-čko, zkoušel jsem železo, ale to prý není potřeba, když je ho v těle dost. Ještě zkouším ostropestřec mariánský.

Že by ta moje prdel mohla mít psychosomatický původ mi letos někdo nakukal a já se nad tím vážně zamyslel. Dost dlouho jsem se posouval na čekací listině nahoru a čekal na pozvání na Spartathlon, a přitom jsem pořád chodil na rehabilitace a neběhal. To mohlo vypadat, že mému uzdravení brání netrpělivá hlava. Nebo že mě ke zranění přivedla právě ta stereotypní a neustálá dřina, která udolala nejdřív mysl a pak i tělo. Myslím, že ne. Nebyl jsem netrpělivý, a i když je někdy trénink opruz, většinou je pro mě běh radostí. Hlavně netřeba tlačit na pilu, s nikým se nesrovnávat a těšit se ze svobodného pohybu. Když se ultramaratonec nemůže pochválit za výkon, tak se většinou může pochválit za výdrž.

Děkuji všem, kteří dočetli až sem a znovu opakuji, že budu rád za konkrétní rady a podobné zkušenosti.