Běžců na ultra vzdálenosti asi přibývá, ale pořád jsou nejméně početnou a velmi podivnou skupinou. I já jsem asi před rokem do tohoto světa nakoukl a rád bych napsal několik mých prvních dojmů. Nevím, jestli to bude čtení pro běžce či neběžce, možná jen pro zvědavé čtenáře. Protože se můj vztah k běhu, můj pohled a názory na něj proměňují, už teď se těším, až si tohle budu číst za pár let.

K ultra by se měl člověk proběhat, v tom se můj názor nejspíš nezmění. Zaslechl jsem v cíli jednoho maratonu: „Běhám už 2 roky, ale teď se víc zaměřuji na ultra“. Po dvou letech běhání jsem o nějakém ultra ani nevěděl, moje cíle byly jiné. Každý jsme jiný a každý ať si dělá co chce, ale můj názor je ten, že je lepší nejdřív odběhat pár desítek, pár půlmaratonů a maratonů. Vyzkoušet různé formy přípravy, pokořit pár vlastních osobáků, získat sílu i rychlost. Stát se specialistou na ultra bez toho všeho mi přijde divné. Odběhané roky se v ultra určitě projeví.

Není to zákonitost a určitě ne každého běžce nakonec čeká ultra. Někomu stačí třikrát týdně během pročištěná hlava a pár závodů spíš k oslavě sportu samotného než pro závodění. Ale čím častěji a déle člověk běhá, tím větší je šance, že ho ultra nakonec přitáhne. Třeba tam jen nakoukne, vyzkouší a vrátí se zpět, a třeba ne.

Já jsem do ultra nakouknul nejdřív jako divák – na MČR v běhu na 100 km v roce 2016, jsem si od Dana Orálka nechat podepsat jeho knihu. Koukal jsem na ty zoufalce pomalu kroužící na 1,5 km dlouhém okruhu a kroutil hlavou. V cíli jim nikdo netleskal, aspoň ne těm vzadu. V roce 2018 jsem zaběhl Čertovskej ultratrail na 66,6 km dlouhé trati, ale ultra jsem zatím nepropadl. Vadilo mi střídání běhu a chůze v závěru závodu, chtěl jsem jenom běžet a běžet rychle.

Co tedy způsobilo, že jsem v roce 2022 uběhl 6 ultra závodů? Nejdřív jsem uznal, že své osobní rekordy  v půlmaratonu a maratonu už nejspíš nepřekonám. Dva roky usilovat o maraton pod tři bylo krásné, stejně jako dosažení tohoto cíle. Bylo by krásné dát ho pod tři znova, ale v 56 letech by to byla zničující dřina s nejistým výsledkem a téměř s jistotou zranění. Mohl bych jako korálky sbírat další pěkné maratony, ale já jsem hledal nějakou výzvu a tou mohla být místo kratšího času, delší vzdálenost. Kromě této výzvy mě jistě ovlivnil i „špatný“ příklad kamarádů (nebo příklad „špatných“ kamarádů?), kteří už ultra běhali. Poslouchal jsem historky o stovkách, stomílovkách a sledoval on-line běžce na Spartathlonu. Pak už stačí málo – přijmout za své to, nad čím jsem kdysi kroutil hlavou. Kamarád běžec mi jednou řekl: „To si neumím představit, běžet 100 km!“ a já na to: „To si právě nejdřív musíš umět představit a pak už je to snadný“. Posledním polínkem na ohýnek ultra byl můj první pořádný ultra závod, který se mi zázračně povedl. Za 24 hodin jsem uběhl 182,656 km a splnil tak podmínky pro losování na Spartathlon. A bylo rozhodnuto!

A jaké to ultra z pohledu ultra-nováčka je? Když jsem běžel svoji první stovku na Barokomaratonu v Plasích, tak prvních 25 km se běželo po stejné trati jako maraton, který jsem zde běžel víckrát a tuto trať dobře znám. Těch 25 km jsem si užíval. Místo maratónského: makej, zaber, bacha na tempo! Jsem si tady říkal: pomalu, zvolni, neblbni, drž se zpátky! To je myslím ten největší rozdíl! Krize samozřejmě přišla, a ne jedna, vybíhal jsem ale na pohodu, užíval si krásnou trať, hvězdnou oblohu a doufal, že to vydrží co nejdéle.

Mým prvním pořádným ultra závodem byl běh na 24 hodin, stovku jsem běžel až po něm. Na H24 je kouzelné to omezení časem a ne vzdáleností. Chybí zde cíl, kam někdo přiběhne dřív a někdo později, takže jakoby není kam spěchat. Většina běžců sice má v hlavě nějakou vzdálenost, po jejímž uběhnutí budou se svým výkonem spokojení, ale když to běžíte poprvé, vůbec nevíte, co od toho čekat. I zde se běželo krásně, pomalu, pořád kolem občerstvovačky, kolem kadibudky, kolem vlastní tašky s věcmi, kolem vlastního auta, kam se dá kdykoliv naskočit a odfrčet domů, nebo si zalézt do spacáku. H24 bylo pocitově nejsnazší ultra, které jsem vloni běžel.

Trénink na ultra závody do 100 km se od maratónského tréninku moc neliší. Pokud tyto závody nechcete vyhrávat, ale stačí vám je se ctí dokončit, můžete ultra závod zkusit rovnou, bez změny tréninku. Nebo jen lehce zvýšit objem na úkor intenzity. To mi přišlo jako výhoda. Při tempových bězích jsem se často ocital na prahu zranění a někdy i za ním. Můj trénink na ultra znamenal sice více naběhaných kilometrů, které jsem si někdy pro usnadnění rozdělil do dvou fází, ale nebyly to rychlé běhy. Vystačil jsem si s různě intenzivním klusem, který byl při velkém týdenním objemu dost pomalý. Za důležité rovněž považuji to, aby se trénink odehrával v kopcích, ty jsou, podle mě, pro ultra požehnáním.

Zážitky! To bude asi hlavní důvod, proč běhat ultra. I kdybych si splnil všechny výzvy, co ultra nabízí běžci mé úrovně, budou to zážitky, pro které se vyplatí dál ultra běhat. Teprve vloni, při závodech ultra jsem zjistil, jak krásné je běžet celou noc, vidět soumrak i svítání. V noci na H24 jsem poprvé běžel se sluchátky, a to byla taky krása, kterou si nechám na podobně výjimečnou příležitost! Pil jsem z potoka, žraly mě mouchy a žebral o vodu v psinci. Před nosem mi proběhlo velké stádo vysoké, pak brodily řeku. V Řecku jsem potkal milé lidi, viděl nádherná místa. Při trailové stomílovce mezi Slovinskem a Itálií, kde jsem běžel 30 hodin, byl proud zážitků a vjemů tak bohatý, že je ani nedovedu seřadit za sebou, nevím, co bylo dřív, co potom. Musel bych používat záznamník, abych mohl souvisle odvyprávět celý příběh.

Zkušenosti, to je to, co se v ultra počítá. I já, po těch šesti závodech už nějaké mám, některé jsou bolestivé a o to víc zapamatovatelné. Něco lze odkoukat od těch zkušenějších, ale na většinu si člověk musí přijít sám. Je dobré znát reakce těla nejen na zátěž, ale hlavně na různé jídlo, různé pití, různé gely a rozumně experimentovat. Vědět co si obléct, co mít nutně sebou, co si kam nechat poslat, umět odhadnout tempo – to vše lze získat jen vlastní zkušeností. A zkušenosti nakonec vyhrávají závody. Zkušený starý paroháč leckdy porazí mladé drzé kolouchy. Sběr zkušeností v ultra nikdy nekončí, a o překvapení není nouze, jako v životě.

Příprava a plánování – bez toho to nejde. I sbalení tašky na okruhově běžený závod je důležitou částí přípravy, kterou nelze podceňovat, už mám proškrtaný seznam. Pokaždé dlouze studuji trať včetně profilu, i když je značená, stahuji gpx soubor do hodinek i do mobilu, píšu si seznam občerstvovaček, bez toho bych se cítil strašně hloupě. Dopředu plánuji jídlo, pití, převlečení, přezutí a pak plán měním a přizpůsobuji, někdy improvizuji, ale nějaký plán mám pokaždé. (Malé intermezzo: Třídenní čundr ve Slovenském ráji s bráchou, kontrolujeme velikost společných zásob jídla a brácha prohlásí: „Mám plán! Sníme vše a pak se uvidí.“)

Ultra stojí peníze, to jsem v loni zaznamenal. Za rok třeba odběháte jen o 1 pár bot víc než maratonec, ale asi budete potřebovat běžeckou vestu, dobrou čelovku, hodinky s delším záznamem aktivity. Některý závod nedáte bez hůlek, někde chtějí, abyste s sebou měli kalhoty a bundu proti dešti, powerbanku, píšťalku, voděodolné pouzdro na mobil. Nacpat do sebe 16 gelů je jako vypít 16 panáků, stojí zhruba stejně, je to drahá party. Hadry na běhání kolem komína vám třeba na delší běhy nebudou vyhovovat, nebo si prostě řeknete, že si ty lepší kraťasy (lepší boty, dlouhé kalhoty, ponožky…) za tu dřinu zasloužíte, a už se to veze. A to nemluvím o tom, že byste si rádi zaběhli pěkný závod v Řecku nebo v Itálii.

Sláva, ta se nekoná! V cíli většiny ultra závodů vám možná zatleská pořadatel, když máte štěstí, tak rodina, občas se přidají přátelé a rodina ostatních běžců a těch nebývá moc. Jinak je tomu třeba u akcí, kde se běhají kromě ultra i kratší závody, ale atmosféru velkých městských maratonů na ultra asi nezažijete, možná ve Spartě při slavném Spartathlonu. Věkové kategorie zde nebývají zohledňovány, takže bedna nehrozí. Ti, kteří vám na sítích k půlmaratonu obdivně gratulovali, kroutí hlavou a říkají: „To už je moc Mirku, to nechápu…“ Nedivím se jim.

Překvapením pro mě bylo, že při ultra závodě můžete porazit i ty nejlepší běžce, vše je možné. Někomu nesedne jídlo, někomu vadí horko, někomu se obnoví staré zranění, nebo nemá svůj den a rázem jste na koni. Při ultra můžete předbíhat i když jdete.

Doufám, že v budoucnu mě ultra znova překvapí, získám další zkušenosti a nezapomenutelné zážitky. Po dlouhou dobu budu jen sám se sebou v těžkých situacích, mé fungování bude omezeno na animální úroveň, kdy řeším pouze pohyb, jídlo, pití a vyměšování. Zažiju nepřízeň, bolest, hlad a žízeň, které bude třeba překonat. V cíli ale budu silnější radostnější a bohatší. To je můj pohled na ultra, tímto mě naplňuje.