Třetí závod ze série Pilsen trail táhne každý rok větší počet běžců všech výkonnostních skupin. Letos se jich v kempu Ostende sešlo přes 400 a na maratonskou trať se jich přihlásilo přes 80. Kromě dětských běhů se ještě běžely tratě dlouhé 11,5 km a 18 km.

V přípravě na můj poslední letošní maraton se mi dařilo střídavě. Chvilku jsem měl pocit, že se mi fakt pěkně běhá a že bych konečně mohl být s výsledkem maratonu spokojený a pak jsem zase padal do únavy. V neděli, 6 dní před Krkavcem, jsem si šel zaběhat směrem k Dolanskému mostu a plánoval jsem maximálně 15 km. Bohužel jsem zabloudil, uběhl 27 km a dobíhal za tmy. Na mostě jsem zakopl o trčící drát a pořádně jsem se tam rozplácl. Kromě odřené ruky a bolavého kolínka jsem si narazil žebra na pravém boku. Naražená žebra bolí při hlubším nádechu, při otřesech, způsobených během, bolí při smrkání, ještě horší to je při kýchnutí a i samotné převalení se v posteli z boku na bok, člověka probudí. Při závodě člověk na většinu bolístek zapomene a pocity mizerné formy v posledních dnech před závodem můžou naopak znamenat výbornou připravenost v den závodu, a proto jsem ani já neztrácel naději.

Rozklusával jsem se poměrně dlouho, asi 3 km, na start jsem dorazil na poslední chvíli a akorát stačil pozdravit známé běžce. Po startu jsem se cítil dobře a záměrně se držel zpátky, i když tempo vůbec nebylo pomalé. Pod kopcem Chlum už jsem se ustálil ve skupince asi 4 kluků a jedné holky, která nakonec doběhla druhá z žen. Takto jsme zdolali těžký výběh na Chlum i na Hradiště a běželi dál po červené. Bohužel jsme po ní pokračovali i v místě, kde bylo třeba zahnout doleva na žlutou a začít sbíhat k řece. Podle GPS jsme si zaběhli asi kilák a ztratili 5 minut. To tu naši holku zřejmě naštvalo, zrychlila a utekla nám. Další průběh tratě po obou březích Berounky už byl bez většího bloudění a běželo nás ve skupince s mírnými odstupy asi sedm. Smířil jsem se s tím, že výsledný čas závodu bude horší než vloni, ale dál jsem se snažil dupat do toho v závodním tempu. Trať je v těchto místech nádherná a všechny ty zatáčky ve svahu nad řekou, výběhy a seběhy k rychlému tempu přímo provokují.

U Malochovy skalky na mě čekala manželka a oba kluci, kromě zamávání mi ještě stačili říct, že už se na trati nesetkáme, protože stařičkému Peugeotu upadl výfuk a stojí za lesem mezi poli. První okruh dlouhý asi 23 km, plus kilák navíc, jsem doběhl za 2:04 a vyrazil na druhý, 18 km dlouhý okruh přes Krkavec. Krizi jsem měl v kopci nad Kameňákem, tam to bolelo nejvíc. Za Zálužskou silnicí jsem už byl v místech, kde běhám pravidelně, ale k lepšímu tempu to stejně nevedlo. Vytvořil jsem dvojici s jedním klukem, který běhal po špičkách, a o tomto jeho stylu došlapu jsme si povídali už za Dolanským mostem. Doběhli jsme spolu pod Krkavec a zbytek krpálu si rádi vyšli pěšky. Z občerstvovačky jsem vyrazil dřív než on, ale po chvilce mě měl a dál jsme běželi zase spolu, přičemž se mi omlouval, že se mě tak drží. Já na to, že je to ok a že věřím, že v závěru půjde dopředu.

Rychlé cukry spolu s kofeinem, které jsem spolkl na Krkavci, začali účinkovat a já jsem na singletracku směrem ke Stržence ožil, zrychlil a začal se svému spoluběžci pomalu vzdalovat. V Petrovce jsem předběhl kluka, kterého jsem jednou viděl běžet někde vlevo mimo trať a na trati jsem ho předbíhal už podruhé. Prohodil jsem jenom něco jako: „Nějak bloudíš co?“ a on na to: „Pořád.“ Dlouho mi visel za patami a před Kameňákem dokonce šel přede mě. U Senečáku jsem ho ale znovu předběhl se slovy „Tak pojď, pojď…“, ale moc se mu nechtělo. Poslední kilák byl už můj a tempo jsem, myslím, udržel až do cíle důstojné.

Čas 3:47:24 je asi o 12 minut horší než ten loňský. Kdybych nebloudil, tak jenom o 7 minut. První okruh, když nebudu počítat ztrátu 5-ti minut, byl o 4 minuty horší než vloni a druhý o 3 minuty horší. Myslím, že naražená žebra na můj výsledný čas neměla velký vliv. Prostě jsem v daný den na lepší výsledek neměl. Ten bloudící běžec doběhl minutu po mně a sympaťák běžící po špičkách skoro 3 minuty, prý ho v závěru zradila hlava. Doběhl jsem celkově na 28. místě a v kategorii starších 40-ti let to bylo místo 14.

Pořadatel letos mile překvapil účastnickou medailí, na bedně se ale medaile opět nedávaly, zato diplom byl. Značení bylo vcelku dobré, pár exponovaných míst mohlo být značeno lépe, někde by se možná hodil i živý ukazatel. Je jasné, že jen málokdo se na běh po trailu připravuje prostudováním popisu trati, či mapy a jen pár lidí si stáhne trať do hodinek. Každý ví, že má v lese běhat s očima dokořán. Přesto nás odkrvený mozek zradí, nevidíme zřejmé signály, a pokud nás rozvěšené mlíko co chvíli nehladí po tváři, zabloudíme. A jaké to asi bude na Radči?