Na tento závod jsem narazil úplnou náhodou, když jsem potom, co jsem měl potvrzený termín ubytování na 14 dní v Krkonoších na konci května, hledal na druhý červnový víkend nějaký závod, na kterém bych pobyt v horách uplatnil. Web vypadal lákavě, trochu mě zarazila výše startovného, ale fotky z minulého ročníku a trať, která vedla zajímavými místy, způsobily, že jsem o účasti začal uvažovat.

Čertovskej ultratrail se dá běžet na trati 66,6 km a 33.3 km a je zde pouze kategorie čertů a smrtelníků, obě rozdělené podle pohlaví. Protože dlouhá trať, na rozdíl od krátké, začíná na hradě Houska, kde je prý brána do pekel a probíhá hradem Bezděz, rozhodl jsem se pro ni. Ještě mi zbývalo přesvědčit manželku, které se asi právem zdálo, že „tohle už je opravdu trochu moc“, zajistit ubytování na celý víkend a naplánovat rodinný výlet do Máchova kraje.

Do Stráže pod Ralskem jsme i s nákladem čtyř jízdních kol, dorazili už v pátek kolem 14:00 a myslím, že jsme si tento den užili. Prohlídli jsme si i zříceniny hradu Děvín, který měl být posledním kopcem na mé zítřejší trati. Večer jsem stihl prezentaci a pasta párty v centru závodu v Hamru na Jezeře, domluvil si úschovu kola a mohl jsem na kutě.

Ráno jsem si na kole dojel do centra závodu a přesunul se na zastávku autobusu. Přeprava na hrad Houska trvala asi 45 minut, stihl jsem posnídat, klimbal jsem a nejradši bych si šel znovu lehnout. Start z brány hradu byl kvůli směsici čertů a čertic v popředí hodně veselý. První stovky metrů vedly z kopce dolů, ale brzy jsme dorazili ke krátkým, zato strmým kopcům a došlo na střídání běhu a chůze.

Celý závod jsem si v hlavě rozdělil na kratší úseky mezi jednotlivými občestvovačkami. Ta první, pod hradem Bezděz, byla na 18. km. Snažil jsem se běžet hodně zadrženě a bez ohledu na ostatní běžce si držet svoje tempo. Proud běžců ještě nebyl dostatečně natažen a tak měli na první občerstvovačce docela napilno. Spolknul jsem gel, zapil vodou, dočepoval ionťák přímo do camelbacku a vysál vzduch, aby to po cestě nešplouchalo. Tento rituál jsem opakoval na každé občerstvovací stanici.

Úsek ke kontrolnímu bodu na hradě byl měřen jako závod ve sprintu, ale já jsem si ho vystoupal pomalu a při druhém průchodu občerstovačkou jsem si už jenom vzal banán a běžel dál. Trať dále vedla přes Malou a Velkou Bukovou horu a občerstvení čekalo na 35. km. Tento úsek tratě se mi moc líbil a předběhl jsem zde hodně běžců. Mohlo jich být tak 8, možná 10. Byli jsme už dost roztažení a tak jsem pokaždé nejdřív někoho zahlídl, pomalu ho doběhl, pozdravil, šel před něj a pomalu se vzdálil. Pak jsem zahlídl dalšího … Možná, že jsem zde běžel trochu rychleji, než jsem měl v plánu, ale psychicky to bylo moc fajn.

Třetí a zároveň i čtvrtá občerstvovačka byla pod kopcem Ralsko na 44. a 52 km. Po cestě k Ralsku jsem začal dobíhat pomalé běžce z poloviční (33,3 km) tratě a taky začala pravá polední výheň. Pod Ralsko jsem dorazil v čase asi 4h 30min. Okruh dlouhý 8 km na kopec Ralsko a zpět byl pro mě nejhorším úsekem tratě a moje morálka šla hodně dolů. Trať se klikatila nahoru a dolů a zdálo se, že nahoru to bylo 6 km a dolů 2 km. Skoro celou trasu na tento krpál jsem šel a cesta dolů byla pro mě rovněž neběhatelná. Trvalo to asi hodinu a půl a na občerstvovačku jsem došel úplně grogy, s pocitem, že už to až do cíle asi nerozběhnu. Sladký gel však udělal své, smyl jsem pot z paží i z obličeje, namočil kšiltovku a belhal se dál.

Do cíle zbývalo nějakých 15 km, jedna občerstvovačka a dva kontrolní body na vrcholcích kopců. Obloha se začala zatahovat a vypadalo to na bouřku. Nějakou dobu jsem běžel a kecal s chlápkem, který byl starší než já. Společně jsme střídali běh a chůzi a pěkně to utíkalo. Před poslední občerstvovačkou jsem potkal rodinu a taky začalo pršet. Obdržel jsem požehnání proti bleskům, hodil do sebe půlku piva, na které jsem se těšil, a v průtrži deště běžel přes poslední kopec Děvín k cíli. Občas to bouchlo současně s bleskem nad mojí hlavou, takže opravdu čertovské počasí. Na posledních kilometrech trati bylo moje tempo překvapivě slušné, do cíle jsem tedy vběhl důstojně v čase 8:11:14. Pod 8 hodin se dostalo jenom 5 běžců. Celkově jsem obsadil 11. místo, přede mnou doběhl 1 běžec starší než já a jedna žena. Ze stovky účastníků dlouhé tratě jich do cíle dorazilo 82.

Tento závod byl skvěle značený a výborně zorganizovaný. Trať byla jedním slovem nádherná. Na občerstvovacích stanicích vládla přátelská až rodinná atmosféra a zrovna tak v cíli závodu, škoda jen, že pořád pršelo. Vytknout se dá jenom malý počet občerstvovacích stanic v úvodu závodu. Kdo si nenesl vodu s sebou, musel strašně trpět. Já jsem byl za batoh Camelback, z mých bikerských časů, hrozně rád. Výborně se mi osvědčily i boty Salming Trail 5 a lýtkové návleky RB, o kterých jsem ani nevěděl. Díky bohu za čepičku a sluneční brýle. Opět jsem si ověřil, že základem úspěchu v takto dlouhém závodě je nastavení rozumného tempa v jeho úvodu a že o vítězích se rozhoduje při běhu z kopce dolů ne nahoru. Viděl jsem, jak tito borci z kopce dolů doslova letí, zatímco já jsem se belhal na rozbolavělých stehnech. Překvapilo mě, že jsem si vystačil s pěti gely a neustálým pocucáváním iontového nápoje, občas jsem si zobnul kousek banánu, rozinky a sušené ovoce. Svoji práci určitě odvedly i solné tablety proti křečím, které jsem si bral zhruba každou hodinu. I když jsem se při představě, že na trati strávím 8 hodin, trochu obával, nakonec to nebylo tak hrozné a ani regenerace netrvala déle než po normálním maratonu. Tato zkouška ultra běhu byla příjemným zpestřením mého závodního kalendáře, závod sice mohl být více běhavý a méně chodivý, ale zas by asi nebyl tak hezký.