Můj třetí start na tomto půlmaratonu byl tak trochu ve znamení obavy, jestli to proti těm dvěma předchozím, nebude debakl. Přece jen jsem rok od roku starší a letošní trénink není jako ten loňský. Doufal jsem ale, že euforie a nadšení, které jsem pokaždé na této trati zažíval, mi i teď pomůže k dobrému výkonu.

Byl jsem přesvědčen, že moje registrace on-line dávno proběhla, ale zjistil jsem, že jsem to v roztržitosti odložil a zapomněl udělat. Musel jsem si tedy připlatit, dostal jsem číslo 681 a šel se rozklusat. Hned jsem potkával známé běžce a každý z nich tvrdil, že žádné ambice samozřejmě nemá.

Na staru jsem trochu zazmatkoval s hodinkami, spustil jsem je, a když se mi zdálo, že ještě neběží, spustil jsem je znova, čímž jsem je tedy zastavil a zjistil to až na čtvrtém kilometru. Tempo vzhledem k horku bylo velmi svižné a já jsem se držel asi kolem patnácté pozice. Můj věčný soupeř v kategorii Nobuyuki mě však předbíhal asi až na třetím kilometru tratě. Po prvních kopcích jsem se snažil běžet v tempu kolem 4‘05‘‘/km, ale asi jsem byl občas rychlejší. Kuriozitou tohoto závodu bylo, že když jsme proběhli železniční trať, ozval se zvonec a policajti zastavili běžce za mnou a čekalo se, až projede vlak.

Dobřany jsou pro mě známé a sympatické městečko. Když jsem probíhal jeho ulicemi cestou na náměstí a viděl první fanoušky, tak mě napadlo tleskajícím skupinkám říct, co jsem cítil: „Miluju Dobřany!“ a potlesk sílil. Byl jsem rád, že mám téměř půlku za sebou. Každý kilometr teď bolel víc a víc. Zároveň jsem začal předbíhat ty, kteří na tom byli ještě hůř a napočítal jsem jich asi 6. S někým jsem prohodil pár slov a jindy jenom fuňel dál. S jedním klukem jsme se drželi dost dlouho pohromadě, ale nakonec jsem se mu vzdálil. Počítal jsem, že bych mohl být kolem jedenáctého místa.

Při probíhání kolonií zahrádek na Valše jsem už mlel z posledního a na tempo se vůbec nekoukal. Začal jsem dobíhat pomalé běžce z tratě na 10 km. V posledním táhlém kopečku k hlavní silnici mě předběhli dva borci, kteří vypadali, že uběhli víc než desítku, ale na čísla jsem se jim nestihl podívat. V cíli se ukázalo, že to skutečně byli půlmaratonci, kteří si tempo vypočítali lépe než já. Běželi spolu a doběhli 5 a 6 vteřin přede mnou, což je ale docela velká vzdálenost, kterou nelze snadno stáhnout. Skončil jsem teda 13. Nevím, jestli bych dokázal zabojovat o 11-té místo kdybych jistě věděl, že ty kluci taky běží půlmaraton. V kopci, kdy mě předbíhali, mi mé pořadí už bylo lhostejné, chtěl jsem, aby to už bylo za mnou.

Tento závod mi připomněl, jak je půlmaraton těžkou tratí a několikrát jsem si během něj říkal: „Už nikdy …“ Kdo to na začátku přepískl, propadl se z první desítky třeba až na 30 místo. Vloni jsem si na tomto půlmaratonu zaběhl svůj osobní rekord 1:23:03 a letos to bylo přesně o 5 minut pomalejší – 1:28:03. Vzhledem k vedru, které panovalo, to ale debakl rozhodně nebyl. Zanechal jsem za sebou opravdové borce, kluky, které není snadné porazit. V kategorii jsem skončil druhý, a když jsem prozkoumal výsledkovou listinu, zjistil jsem, že bych byl druhý i v kategorii 40-cátníků. To není vůbec špatný!