Vybírat z podzimní kolekce závodů je vždy těžké, ale letos jsem měl brzy jasno. Desátý ročník Barokomaratonu byl pro mě milou povinností. Tento závod jsem běžel již šestkrát, a vloni prvně vynechal, kvůli maratonu v Kladně. Taky mě láká maraton ve slovinském městě Bovec, který se letos běží 16. září, nebo jsem se mohl plně soustředit na Pražský maraton ve Stromovce a Baroko prostě neběžet. Zvolil jsem ale takhle a nelituji toho.

Skoro nic, co předcházelo mému startu na Baroku, nebylo zrovna ideální. Dva týdny předtím jsem běžel Panevropský půlmaraton, který mi ubral hodně sil. V týdnu před půlmaratonem jsem snížil kilometráž na 62 km a po něm musel sbírat síly, regenerovat. Sice jsem odjel do Chorvatska, kde jsem ráno běhal kolem moře a pak se válel na pláži, ale taky jsem si dopřál 3 – 4 piva denně a pár sklenic vína večer. Do Čech jsem přijel ve čtvrtek večer před závodem.

Ráno před startem Baroka jsem se ale cítil celkem dobře, za což mohla určitě i atmosféra na Velké louce. Po rozběhání jsem měl chuť tančit (hráli skvěle). Pozdravil jsem kamarády, dostal darem dva gely, bez kterých by to byl mnohem těžší boj, a šlo se na start. Mým cílem bylo hlavně nepřepálit začátek a znovu si nezopakovat posledních 30 závodních minut plných utrpení. Začal jsem tedy zvolna a s rozumem a doufal, že dělám dobře.

Dlouho jsem běžel v mírně protažené skupince běžců, asi na 12. místě. Na dohled přede mnou byl kolega z kategorie M50+ Láďa Burda a já věřil, že on a možná pár dalších tohle tempo nevydrží do konce. Postupně se mi však všichni vzdálili. Asi na 17. km došlo k malé výměně – předběhl jsem zelené tričko a modré tričko předběhlo mě. První desítku jsem uběhl za 46‘40“ (tempo 4‘40“/km) a druhou, dosti kopcovitou za 48‘37“. V polovině trati jsem byl asi v čase 1:41, což bylo dobré. Pak přišla fáze osamoceného běhu, přede mnou za mnou nikde nikdo, kdy jsem si uvědomoval, že do běhu nedávám dost energie, že se prostě flákám a musel jsem se do solidního tempa hodně nutit. Vzpomněl jsem si na rok 2015, kdy mě mezi 25. a 30. km předběhli asi 4 běžci, začal jsem se častěji ohlížet a zabral jsem. Před posledním kopcem jsem předběhl jednoho maratonce, a i když jsem při výběhu na Šebíkov měl dost sil, jeden borec předběhl zase mě.

Na posledních 5,2 km jsem ale celkem hrdý, protože jsem je uběhl za 24‘31“ tedy tempem 4‘41“/km a to byl můj cíl – zkusit odhadnout, na co mám a v závěru nevytuhnout. Navíc jsem nejdřív spatřil, potom doběhl a nakonec předběhl první ženu, se kterou jsem běžel prvních 8 km a při přeběhu silnice mi pořadatelky – děvčata od nás ze Záluží – hlásily: Míro 11-tý, super! Po chvilce, asi 2 km před cílem, jsem kupodivu předběhl dlouhána s culíkem a zakotvil na skvělém desátém místě. To jsem už nehodlal ztratit a do běhu jsem dával všechno, i když jsem se bál otočit a podívat se za sebe.

Velkou oporou mi byla manželka a oba kluci, kteří mi fandili a od občerstvovačky na Manětíně mě čekali na trati ještě aspoň čtyři krát. Nakonec jsem desáté místo udržel a v kategorii skončil na 2. místě. Bedna na Baroku je splněním snu, který se mi ani nezdál. Čas 3:29:50 je sice horší než ten z roku 2015, ale letošní trať prý byla trochu delší. Se svým výkonem jsem moc spokojen. Znovu jsem si uvědomil, jak krásná je to trať a jak skvělou atmosféru celý závod má. A ještě musím smeknout před každým, kdo uběhl na Baroku trať dlouhou 100 km, jste fakt borci!