Forestova šestka je závod, který se poprvé běžel na podzim roku 2014. Dobře si to pamatuji, protože jsem po cestě na cvičák, kam chodím s naší Choďačkou Aurou, potkal partu kluků se sprejem, jak značí trať pro zhruba 20 prvních účastníků.

Další rok se už závod běžel na jaře i na podzim a běžců na startu přibývalo. Letos na jaře se ke startu nechala vyhecovat moje manželka a zbytek smečky (já, děti a pes) dělal podporu v prostoru startu, cíle i na trati.

Proč jsem se do závodu přihlásil já, ani nevím, trať dlouhá 6km rozhodně není moje parketa. Asi rozhodlo to, že je to od baráku na start asi 1km a svým startovným jsem chtěl podpořit partu kolem Jirky Cipry, která závod organizuje.

Ráno byla mlha, a když jsem jel na kole pro startovní číslo, mrzly mi ruce. Ve frontě u registrace jsem ale roztál a pozdravil pár známých tváří. Doma jsem si natáhl dlouhé tenké elasťáky a na vršek stačilo triko a tílko. Závod začal skoro načas a vzhledem k počtu 165 startujících to byl zpočátku pěkný šrumec. Brzy jsem se zahřál a v mírném stoupání se začal probojovávat do čelní skupinky. Neměl jsem žádné ambice, jen jsem doufal, že se mezi dědkama neztratím, a když to půjde, tak mladíky potrápím.

Na metě 1400m, kde jsem byl asi za 5 a půl minuty, jsem spatřil a pozdravil „pořadatele“ Kosťu. Stál u ostré pravé zatáčky do nejprudšího kopce. Hlídal jsem si lehký krok, rovná záda a držel se skupinky asi dvou kluků kolem mě. Pořád mě to bavilo, zažertoval jsem s fotografem a komentoval fakt, že jsme z mlhy vystoupali pod modrou oblohu. O svém pořadí jsem nevěděl nic, ale věřil jsem v první desítku. Těsně pod vrcholem jsem se od těch dvou odpoutal a před sebou uviděl Perryho, který na vrcholu kopce na 2,5km zatáčí prudce doleva. Vím, že stačí běžet asi 500m a začne prudký sešup. Kupodivu na jeho začátku doženu i Perryho a říkám něco jako: „Perry, sešup, to je tvoje parketa ne?“ Měl to být žert, protože kdysi jsem se na jeho blogu dočetl, že raději běží do kopce než z kopce. Zafuněl něco jako: „Uvidíme…“ a už jsme pelášili dolů.

Pod kopec jsem doběhl první, ten však končí prudkou doleva a mírným, ale vytrvalým stoupáním. Tady je třeba zabrat a potvrdit náskok. Zabral jsem a myslím, že jsem byl brzy na svém tepovém maximu. Po chvilce se ale kopec promění v rovinku a vybíháme z lesa na louku. To je 4. km v čase asi 16 a půl minuty. Před sebou nevidím nikoho a chvilku přemýšlím, jak velká ta skupinka, která v kopci byla ještě před Perrym, asi je. Snažím se udržet tempo, a když znova vidím Kosťu, křičím: „Na dědka dobrý ne?“ Slyším, jak už zdálky na mě řve: „30m, máš na ně 30m, makej“ A když jsem u něj, ještě dodá: „Přestaň konečně kecat a jednou pořádně zaber!“ nebo něco podobného. To mě potěší a ještě řvu něco o tom, jak je třeba si to hlavně užít.

Následuje rovinka kolem chat a další louka, kde vidím svůj podpůrný tým – celou smečku. Manželka fotí, děti se kření a Aura vybíhá i s vodítkem, aby mě chvilku doprovázela. Předvedu jim svůj tradiční pokřik, kterým vzdávám hold velkohubému Muhammadovi Alímu: „Jsem nejlepšííí…“ a běžím teď z mírného kopce. Chybí mi kilák, bojím se otočit. Za můstkem se ptám fotografa: „Jsou za mnou daleko?“ ale asi mi nerozuměl. Tak se do toho opřu a za chvíli probíhám cílem.

Radostně řvu, že jsem tady, hlásím číslo 167 a žádám pivo a rum. Poplácávám si s klukama v cíli a je mi fajn. Chci kouknout na moje pořadí v cíli, ale mají tam napilno, dobíhají další borci, tak nebudu rušit. Pak si dám čaj s rumem a další 3 čaje bez. Sleduji dobíhající borce, užívám si sluníčko, dorazí manželka s dětma. Těm vyčtu, že mi tentokrát nehlásili celkové pořadí, na což mi manželka říká, že snad to vím, že jsem první. To tedy nevím! Myslel jsem, že mluví o prvenství v kategorii a to já přece nemůžu vědět, kolik běžců kategorie M40+ bylo v té skupině přede mnou. Pak mluvím s Kosťou a ten mi říká taky něco o tom, že jsem byl první. Vzpomenu si na to, že Honza Bielik a Martin Černý dobíhali kolem 20-tého místa a mluvili o minutí odbočky a bloudění mimo trať. Až pak mi to dojde. Já asi fakt vyhrál! Žádná skupinka přede mnou nepřiběhla! To není možné, to je zázrak!

Takže poprvé jsem vyhrál závod. Kdybych byl zkušený matador, věděl bych o počtu běžců přede mnou a o svém průběžném pořadí. Já si ale užíval běh a nehlídal soupeře. Jako na potvoru mi nikdo neřekl: „Jsi první, makej!“ I za tohle překvapivé vítězství, o kterém jsem se dověděl až v cíli, jsem vděčný. Kdyby ti kluci nezabloudili, byl bych třetí.  Můj čas 23:11 je zatím v historii Forestovy šestky čtvrtý nejlepší.

Partě pořadatelů je třeba poděkovat za skvělou atmosféru a výbornou organizaci. Těžko se jim může vytýkat zabloudění dvou běžců, i když stačilo, aby na ně fotograf na kopci zakřičel: „Teď doleva kluci!“ Líbí se mi, že vyhlašují prvních 5 nejlepších v každé kategorii, jen mi tam u nich chybí kategorie M50+. To je neúcta k stáří, nechat soupeřit obvyklou kategorii M40 s kategorií M50! Ale zas to bude nás, dříve narozené, motivovat…

Suunto