Moje první silniční desítka na trati Rožmitál – Březnice. Čekal jsem, že bude zima, a sníh kolem silnice cestou z Plzně přes Brdy zimu sliboval. Nakonec ale sluníčko přece jen vykouklo, protože má běžce rádo, a otužilejší z nás nastoupili na start „v krátkém“. Nečekal jsem účast zhruba 290-ti běžců a běžkyň všeho věku a výkonnostní úrovně.

Určitě mě překvapila skvělá úroveň zabezpečení závodu. Snadná registrace na závod on-line, rychlé vyzvednutí čipu a čísla se jménem, papírové výsledky ihned na tabuli v cíli, SMS s časem a pořadím, převoz tašek a batůžků do místa cíle – vše proběhlo bez závad. Jedna občerstvovačka na trati a v cíli pak rychlé odebrání čipu, voda, polévka, čaj, banán a Tatranka, k tomu zázemí stadionu v Březnici – šatny, sprchy.

A co závod samotný? Po startu následoval trochu přepálený první kilometr a kolem 3. km mírný kopeček. Trať vedla přes dvě menší vesnice, kde stáli u silnice snad všichni jejich obyvatelé. Meta každého kilometru byla namalovaná barvou na asfaltu. Na 5. kilometru stál časoměřič, který naší malé skupince překvapivě hlásí 18:37! Ještě před týdnem jsem zkoušel „pětku zostra“ na ovále a nedal jsem ji pod 20 min. Tak to je možné jen na závodech, teď už jenom vydržet! Kolem 7. km přišla krize, předběhli mně dva borci, kteří tempo na rozdíl ode mne drželi. Na 8. km je vedle mě třetí a říká: „Dřina co?“ Dodávám: „Hmm, ještě dva!“ – myslím kilometry. To jsem se už ale zakousl a zůstávám za ním viset. Za chvilku jsme v Březnici, odbočka doleva, lávka přes říčku a při vbíhání na stadion vidím své největší fandy – rodinu. Měkký povrch na ovále ubírá chuť na cílové zrychlení. Čas 37:36 je jak ze snu. Plácání si v cíli, děkování za běh v háku a pusa pro vítěze, kterým se teď cítím! Desítka pod čtyřicet se povedla! Celkově 26. místo a 8. místo v kategorii. Je neuvěřitelné, že tohle byl 59. ročník. Nevím, jestli se někde v okolí běží nějaký starší závod, ale vím, kam se příště vypravit až zas bude Velikonoční neděle.