Trénink v prvním čtvrtletí tohoto roku byl pro mě i díky dlouhodobě pěknému počasí objemově rekordní. V lednu jsem naběhal 477 km, v únoru 473 km a v součtu jsem se dostal na číslo 950 km, které se mi obvykle povede naběhat za celé čtvrtletí. V březnu jsem přidal dalších 411 km a dostal se na 1361 km. Důvodem takovéhoto navýšení kilometráže byla plánovaná příprava na MČR v běhu na 100 km, které se mělo konat 28. 3. 2020 v Plzni.

Záměrem mého tréninku bylo od úterka do pátku něco naběhat, a důraz pak dát na víkend, kdy jsem se v sobotu pokoušel o svižnou dvacku a v neděli pak 30 kilometrů ve slušném tempu. Prvních pět týdnů byly moje týdenní objemy takovéto: 83 km, 131 km, 101 km, 130 km, 106 km. Každý druhý týden jsem totiž běhal na ranní směnu do práce a v šesti dnech tak odběhal i 10 tréninkových jednotek. Vím, že to postrádá strukturu a že je to jak na houpačce, ale každý vaříme z toho, co máme k dispozici a pro mě to byla nejlepší dostupná varianta. Tento nárůst objemu zpočátku způsoboval, že jsem dokázal běhat jen mírným tempem (5‘45‘‘ – 5‘55‘‘/km) a byl rád, že se aspoň šourám. Dlouhý nedělní běh, na který jsem v týdnu kladl největší důraz, mi šlo nejdřív zvládnout v tempu 5‘30‘‘/km, ale už pátý týden to bylo pěkných 5‘13‘‘/km a po doběhu jsem nebyl úplně grogy. Navíc to bylo po sobotních 20 km v tempu 4‘59‘‘/km!

V únoru jsem přidal to, že v každém úterním tréninku jsem se snažil o nějakých 10 km ve svižném tempu. Šlo to ztuha, ale postupně jsem zvládal tempo kolem 4‘50‘‘/km. Objemy v 6. až 9. týdnu zůstaly podobné: 130 km, 90 km, 128 km, 105 km. Odběhal jsem tři dlouhé běhy a s tempem jsem se v 9. týdnu dostal až na 5‘10‘‘/km a sobotní dvacku jsem jednou zvládl za 4‘51‘‘/km. Asi pomohla první masáž nohou, kterou jsem si letos dopřál.

V 10. týdnu byly jarní prázdniny a já jsem se dvakrát proběhl v Krušných horách v nadmořské výšce nad 1000 m, nedělních 30 km dal v tempu 5‘20‘‘/km a naběhal 118 km. V 11. týdnu to kvůli další masáži bylo jenom 89 km, sobotní dvacka za 4‘54‘‘/km a 30 km za 5‘12‘‘/km. Ve 12. týdnu přišla krize morální. Měl jsem začít ladit formu na závod a místo toho jsem musel zrušit i své běhání do práce. Větší část totiž vede městem, a tam se mi s rouškou běhat nechtělo. Cíl – náročný závod, na který jsem trénoval – zmizel a byl v nedohlednu. V úterý pršelo, ve středu jsem měl při běhu na asfaltu ošklivý pád a ve čtvrtek neběhal, v neděli jsem zvládl dvacku v tempu 5‘26‘‘/km a celkem naběhal mizerných 58 km. Tento týden však považuji za jakýsi restart a další trénink hodlám změnit. Nicméně 13. týden jsem ještě dojel ve stejném duchu a naběhal 99 km, abych měl i v březnu přes 400 km.

Jsem moc rád, že jsem takový trénink ve zdraví zvládl. Nakolik byl účinný, už ale nezjistím. Slyšel jsem, že trénink na stovku je podobný tomu na maraton. Já jsem ale trénoval jinak, a i když jsem trénoval „víc“, tak mi velké objemy ubraly chuť a možná i schopnost běhat rychle. Kdybych měl běžet maraton, nebo dokonce půlmaraton tuto sobotu, tak by to asi žádný rekord nebyl. I za tohle poznání jsem vděčný. Teď nejspíš zvolním, vrátím se na lesní stezky, nebo naopak zkusím intervaly na ovále. Bez závodů se občas bude třeba vyřádit v tréninku, ale už teď se na ně těším. Závod je totiž jedinečný příběh, který má svůj děj, své kritické momenty, vzestupy a pády, krize a vyvrcholení. Dokáže okořenit trénink, dát mu cíl. Teď se ale bude muset můj trénink proměnit na takové obyčejné běhání, ale na škodu to rozhodně nebude.