Ostrov Anglesey je největším ostrovem Walesu a s Velkou Británií je spojen dvěma mosty. To, že se zde 4. až 6. září běží ultramaraton kopírující celé jeho pobřeží v délce 132 mil/214 km, který má velkorysý limit 55 hodin, jsem se dozvěděl náhodou. Jako když Popelka vylouskne oříšek. Ta myšlenka oběhnout ostrov po směru hodinových ručiček s levým uchem nastaveným burácejícímu oceánu mě, vnitrozemce, nadchla.

Bylo s tím hodně příprav a zjišťování podrobností, dotazy pořadatelům, shánění support teamu, promýšlení cesty, plánování průběhu závodu, ale to vše k ultra patří. Nakonec s manželkou letíme do Manchesteru, kde nás vyzvedne kamarád ze Skotska, Ken. Náš tým je kompletní a za 2 hodiny jsme na místě. Bydlíme ve městě Holyhead, odkud jezdí vlak až na letiště v Manchesteru a vyplouvají lodě do Dublinu. Místo startu je odsud necelé 3 kilometry. Ve čtvrtek si vyzvedávám startovní číslo a v pátek před závodem si vystojím frontu na tracker. Potom už jen zazvonit na zvonec a dobrodružství může začít.

Na startu dlouhého závodu stojí 100 běžců, kratší Firelighter (75 km) běží asi 77 běžců. A jsou to samí domácí zkušení fell runners, kromě jednoho Američana, jednoho Dána a jednoho Čechoslováka. Jelikož je Dán z Kodaně, tedy z ostrova, jsem zde jediným zástupcem starého kontinentu. Pobřežní stezka nás provede okrajem města dál do divočiny a na první pláže. Budu probíhat přes 8 checkpointů (CP), které jsou od sebe dost daleko, proto jsem naplánoval několik meeting pointů (MP), kde se setkám se svým týmem.

Běžíme po větru, ranní chlad se vytratil, sundám si tenkou mikinu a dál běžím v krátkým. Přes den 18ºC, v noci 14ºC, vítr 30 km/h, nárazy 50 km/h. První CP je po 20 km a doběhnu tam za 2h 10min. Sem support týmy nesmí, protože jsme na soukromém pozemku, ale občerstvení je zde docela bohaté. Za 4 km se setkám s Kenem a Magdalénou na našem prvním MP spíš kvůli morální podpoře, než že bych něco opravdu potřeboval. Další zastávka je na CP 2 na 43. km, kam doběhnu za 5h 09min, je 14:09, doba na pořádný oběd. Jsem zde trochu dřív, než jsem plánoval, mám tedy čas a moc mi chutná. Jím dokonce i obložený toustový chleby se sýrem a rajčetem. Dosud jsem snědl pouze 2 gely, jeden malý a jeden velký, na dvakrát, zatím je vše v pořádku.

Na dalším úseku trati mě budou čekat dvě označená místa, kde je na zemi v plastovém boxu kniha, ze které je třeba vytrhnout stránku, aby bylo zřejmé, že jsem tu byl a trať si nijak nezkrátil. Říkají tomu honesty book, ale to trhání knížek je trochu neúcta ke krásné literatuře. Za nedodání stránky hrozí penalizace 5 hodin! Náš druhý MP je v krásném přístavním městečku s divným názvem Amlwch, které je plné námořnických krčem, takže neodolám a dávám si zde půl pinty točeného piva.

Následuje nádherná část trati s úžasnými výhledy, ale taky s opakovanými výběhy na útesy a seběhy k moři. Stezka je úzká, náročná na došlap, následují kameny, lávky, do toho brány, přes které lze procházet jen jednotlivě, nebo schody přes zídky. Západní vítr mi fouká do zad a někdy jsem zcela schován v závětří. Potom se zas opře plnou silou a člověk má pocit, že mu vyfouká mozek z hlavy. Po cestě jsem se zakecal s klukem s Windsoru, který se diví, co zde dělá běžec z tak daleké ciziny. Mám číslo 179, takže když vidím holku s číslem 180, žertuji, že bychom měli běžet spolu, a taky se nám to kupodivu docela daří.

Kolem 17:30, po 8,5 hodinách běhu poprvé zvracím, nic nového pod sluncem. Sice se mi uleví a běžím dál, ale tuším, že to nebude dobrý. Na dalším MP, na 68. km, se k tomu přiznávám a radši nechci nic jíst. CP 3 je na 75. km ve městě Moelfre, v budově základní školy, kde by mělo být teplé jídlo. Tady je cíl kratšího závodu Firelighter. Já jsem zde přesně podle plánu, tedy za 10h 20min, v 19:20. Když už člověk cestuje tak daleko na závod, většinou si zvolí delší variantu, ale tady bych klidně udělal výjimku. Kratší trasa byla nádherná a nabídla skoro vše, co pak bylo k vidění dál. Na CP 3 se zdržím skoro 20 minut, snažím se něco pojíst, chybí zde polévka, tak si dám vlastní zalívačku. Tuším, že jídlo bude tělu pouze dočasně propůjčeno.

CP 4 ve městě Beaumaris je odsud 34 km (a asi 6 hodin) daleko, proto jsem nám naplánoval ještě 2 MP, zhruba po 2 hodinách nočního putování. První MP je v zálivu Red Wharf, na 83. km a za ním následují úseky, kde se při odlivu může sejít a běžet po pláži u moře, a tím si trať trochu zkrátit. V jednom takovém místě potkám číslo 180 a přesvědčím ji, že tudy je to kratší, a že je to povolené. Zkontroluje si svoje online mapy a dává mi za pravdu. Už vím, že se jmenuje Claire. Na v pořadí už pátý MP na zhruba 97. km dorazím krátce před půlnocí. Obloha je plná hvězd, měsíc svítí. O půlnoci vyběhnou běžci závodu Baroko Ultra 100 km v Plasích na trať a já už budu mít svoji stovku po 15 hodinách za sebou.

Na CP 4 do Beaumaris na 109. km dorazím spolu s Claire asi v 1:50 ráno, což je o 45 minut později, než jsem plánoval. Žádná tragédie to není a mám víc než polovinu závodu za sebou, ale rozhodí mě to. Prosedím zde asi 25 minut, s jídlem to ale není o nic lepší. Vybíhám do nevlídné noci, CP 5 je za 24 km a s týmem mám schůzku po 12 km. Na parkoviště u kostela svaté Marie dorazím někdy po 4. hodině ranní. Ken a Magdaléna toho mají taky dost, čas, kdy indiáni útočí zmohl i je. Dolévám si do flašek minerálku, všude totiž nabízí pouze kohoutkovou vodu s chlórovou příchutí. Jídlu ale opět moc nedám. Kupodivu vede stezka prostředkem hřbitova a za ním se vyloupnu opět na břehu moře. Tam stojí socha lorda Nelsona a stejně jako já se dívá na Britannia Bridge, most, po kterém jsem na ostrov přijel.

Další skoro 3 hodiny prožívám hlubokou krizi. Bolí mě žaludek, nedá se s tím běžet, takže už jenom chodím, toho jsem se vždy bál. Tráva na pastvinách je nacucaná rosou a za chvilku mám mokré ponožky a zmrzlé nohy. Probírám své možnosti a reálně uvažuji o tom, že skončím. Na každé ultra jsem měl plán, který se mi zhruba dařilo plnit. Nebylo třeba plánu B, protože plán A bylo pouze doběhnout v limitu do cíle. Zde jsem doufal, že těch 214 km zvládnu za 36 hodin a upínal jsem se k tomu, že v sobotu ve 21:00 budu v cíli. Teď to vypadá, že to nezvládnu ani do půlnoci. Nikdy jsem tak dlouho neběžel, na to nejsem připraven, můj plán mi vybouchl pod rukama (pod nohama) a já jsem bezradný.

Na CP 5 do Sea ZOO na 133. km dorazím krátce před sedmou ráno, 1h 40min po čase, který jsem si plánoval. Větou: „Nefoť mě, já končím.“ hodně překvapím manželku, takového mě nezná. Dlouho i s Kenem probíráme co dál, já nemám jiné řešení, oni jsou zaražení, rozhodnutí je na mně. Nakonec vypnu hodinky a jdu vrátit tracker. Pořadatelům vysvětluji, že mi ten jejich ostrov dal pořádně do těla, že kvůli žaludku nemůžu běžet, a s tak dlouhou dobou na trati jsem nepočítal. Jejich argumenty jsou prosté: běžet nemusíš, tady už málokdo běží, konec je až v neděli v 16:00, podívej, začíná další krásný den, zkus se někde vyspat, budeš jiný člověk, vždyť jsi zatím v TOP 20. Červík začal hlodat, za 20 km je CP 6 a za dalších 20 km CP 7 a tam se dá spát. Když odchodím maraton, můžu si schrupnout… To mi zní jako nový plán! Moji suporťáci mě v tom podpoří, takže se jdu do auta převléct a připravit na pochoďák.

Celý rozhodovací proces a převlékání mi trvalo půl hodiny. Mám nový plán, novou misi, místo běhu, boj o přežití. Když vyrážím, na CP přichází Claire. Po 5 km mě čeká odbočka na útvar zvaný stepping stones, je to další úsek mimo značenou stezku a může se tam jenom při odlivu. Po cestě potkám fotografa, viděl mě zvracet a ptá se, jestli jsem v pořádku. Když vidí, že mířím mimo stezku ujišťuje se, že o tom vím. Když mu to vysvětlím, následuje mě, i když z těch mladých býků v ohradě, kam mířím, radost nemá. Předběhl mě s tím, že si nachystá nářadí, ke kamenům je to docela daleko. Celou dobu mě zde fotili jak v Karlových Varech, ale tenhleten neváhá a v botách skáče do vody, aby pořídil pěkný snímek. Za chvilku mě dojde Claire, půjčuje mi powerbanku, abych si dobil mobil, jdeme chvíli spolu a probíráme další cestu.

Na CP 6 na 153. km dorazím před polednem, 20 km za 4h 50min už s během nemá nic společného. Byl to ale krásný a za jiných podmínek hodně běhatelný a rovný úsek. Claire se vydala podél moře, ale já se držel stezky uprostřed lesnatého pásu, který je zde spíš výjimkou. Na konci jsou obrovské písčité duny. Je krásný sluneční den, místní lidé mě zdraví, ptají se na závod a drží palce. Jeden se otočí a jde chvíli se mnou, ptá se na věk a na trénink, končí se slovy „You are all crazy“, a já mu dávám za pravdu. Další starší pán mi říká, že něco podobné kdysi běžel a tvrdí, že nohy to vždy zvládnou, ale hlava rozhodne, jestli doběhnu. Na CP 6 dorazím v poledne spolu s Claire, ale zde se vidíme naposledy.

Magdalénka prosazuje názor, že si musím lehnout, uklidnit žaludek, najíst se, a pak to půjde líp. Neprotestuji, s Kenem jsou domluvení, já najdu odlehlý plácek s ohništěm, je tam suchý vyhřátý písek a zalézám do spacáku. Schrupnu si zde necelou hodinku, něco pojím a dál vyrážím spolu s Magdalénkou. Vodič neboli pacer, zde není povolen, ale při chůzi to snad nevadí. Ujdeme spolu krásných 8 km, na písčité pláži utrhneme stránku z honesty book a Magdalénka si dá pivo z plechovky. V zátoce u městečka Aberffraw se setkáme s Kenem a tam jejich support pro dnešek končí. Jsem 11 km od města Rhosneigr, CP 7 na 172. km, kde si hodlám schrupnout déle. Ken mi tam hodí tašku s věcmi na spaní a převlečení a může na pivo, zaslouží si ho oba. Já tam dorazím kolem 18:30, zabírám karimatku v rohu, dobíjím hodinky i mobil a nařizuji si budík na půlnoc. Ten maraton jsem i se spánkem odchodil za 11 hodin.

Vzbudím se sám asi ve 23:00, páchám hygienu, toaletu a něco málo pojím. Dlouho se převlékám, chystám a balím zbytek do tašky, kterou převezou do cíle. Krátce po půlnoci vyrážím na posledních asi 43 km, CP 8 je na 198. km, za 26 km. Spánek mi pomohl, ale jako úplně jiný člověk se zrovna necítím. Stezka obchází velké vojenské letiště RAF, které teď spí. Po chvilce dojdu skupinku čtyř kluků, přece jen je moje chůze svižnější, ale běžet fakt nemůžu. Jdou hodně pomalu, tak se dostávám do čela a postupně se vzdaluji. Navigace potmě je ale hodně těžká, hodinky mi ukazují, že jsem na trati, i když jsem 10 m od ní. Případné odbočky pak nemůžu najít, vracím se a kluci mě znovu dojdou, navigujeme společně. V půl třetí znova zvracím a když dojdeme na Four Mile Bridge, dva z těch kluků tu mají support, takže se zde všichni zastaví. Já pokračuji dál a povede se mi nějakou dobu nezabloudit, takže kluky nechám daleko za sebou. V hlavě mám 188. km, kde by měla na pláži být další honesty book. Znovu mám krizi a nejradši bych se svalil někam do závětří a usnul, ale upínám se na tu pláž. Když je krize nejvyšší a už se ohlížím po nějakém místě na spaní, začne pršet. Netrvá to však dlouho a na pláž pak dojdu spolu se dvěma holkama. Slyšel jsem je za sebou už z dálky, jak si neustále povídaly. Trháme stránky z knihy, strašně tu fučí vítr. Holky běží dál a já se motám dalších 10 km na CP 8, kam dorazím v 06:42 a rovnou se ukládám na zem.

Spím 25 minut a stačí mi to. Když se chystám vyrazit dál, volá mi Magdalénka a je překvapená, že jsem už na cestě, myslela si, že budu spát celou noc a vyrazím až ráno. Chybí mi asi 16 km a čeká mě nevětší kopec na trati. Na CP zrovna dorazili ti čtyři pomalí kluci. Vycházím ven a ptám se pořadatelů kudy dál. Jedna z holek mě doprovází až ke křižovatce a po cestě mi přizná, že v pátek běžela Firelighter, a že ho dokonce v čase kolem 8 a půl hodiny vyhrála. Jdu docela nabalený, když potkám kluka s kiteboardem, který jde od moře v županu. Dál potkávám místní běžce na ranním výběhu, samozřejmě v tílku a trenkách a u předposlední honesty book vidím svého fotografa. Ptám se ho, kde má mokrý boty a kalhoty a říkám mu, že je blázen. Radost mi udělá teprve setkání s týmem, myslel jsem, že je uvidím až v cíli. Magdalénka mě opět chvilku doprovází a fotí s dominantou ostrova, majákem South Stack.

Chybí mi asi 7 km, loučím se s Magdalénkou a soustředím se na stezku, která se zde různě větví, musím hlídat značení. Čekají mě nejtěžší stoupání a klesání, než nakonec opustím kamenitou stezku a doběhnu zase na trávu. Vytahuji českou vlajku a nevím, kde se to vzalo, ale já zas běžím! Zmáhá mě dojetí, jsem velmi rád že jsem to zvládl. Už vidím vlajky a slyším zvonce, dobíhám do cíle a mám co dělat, abych nebrečel doopravdy. V čase 49:54:22 jsem celkově 36., v mužích pak 27. Do cíle se dostalo 57 běžců, 43 dalších to štěstí nemělo.

Stálo to za to, na tenhle ostrov nikdy nezapomenu! Za těch 50 hodin jsem viděl hodně krásy a zažil úplně jiný závod než dosud. Za ten vážný úmysl vzdát to se trochu stydím, ale taky jsem chytřejší. Na vině byl špatný plán, dodržoval jsem ho jen do poloviny tratě, a když vybouchl, byl jsem namydlený. Příliš jsem se upínal na to, že doběhnu za 36 hodin, což byla chyba (s tímto časem bych byl na 7. místě!). To, že byl závod náročnější, než jsem čekal (místo nastoupaných 2000 m to bylo 4800 m), a moje opakované zvracení byly jen věci podružné a s těmi jsem měl počítat. Už dvakrát se mi stalo, že jsem závěr závodu pouze odchodil, i s tím jsem měl počítat. Měl bych tak plán B, který by zohlednil možnost pohybu rychlostí 4 – 5 km/h, možnost spánku a doběh kolem nedělního poledne. Díky za tuhle lekci!

Pár mouder na závěr:

• Do roku 2024 včetně se tento závod běhal na 3 etapy, což bylo možná hezčí. Běžet to vcelku a ponechat na to limit 55 hodin je ale celkem dobrá možnost, jak se s tím poprat
• Jestli vám pořadatel bude tvrdit, že při pobíhání kolem ostrova, který má nejvyšší kopec 220 m, nastoupáte 4000 m, je dobré mu věřit
• Uběhnout na konci července v letním horku závod na 24 hodin a očekávat, že začátkem září budu mít plně dobité baterky, byla chyba. I to můj výkon ovlivnilo
• Velkou lekcí pro mě byl výkon těch, kteří byli do poloviny závodu někde kolem mě, nebo i pár hodin za mnou. Význam „rozložit síly a naplánovat odpočinek“ zde měl obrovský význam
• Zjistil jsem, že na zdvořilé „How are you?“, na které se nedá popravdě odpovědět „na prd“, je nejlepší říct: „Could be worse“. Každého, komu jsem to řekl, to kupodivu rozesmálo.