SRI CHINMOY TEAM už v 90-tých letech organizoval v pražské Stromovce běhy na 6 a 12 hodin a 24 hodinovka na Kladně se prvně běžela v roce 2003. Jsem rád, že jsem mohl zažít atmosféru tohoto tradičního závodu.

Závod H24 jsem za svoji 5letou ultra kariéru běžel teprve počtvrté a přesto, že okolí kroutí hlavou, mně se neustálé kroužení po stejném okruhu moc líbí. Někdo se sem přijde zmáčknout, zaběhnout osobák nebo určitý limit, a někdo si to jenom vychutnává. Já jsem se chystal běžet v klidu, bez stresu, že musím něco splnit, a přitom jsem tiše doufal, že těch 180 km snad konečně zase dám.

Hned po příjezdu se zde člověk cítí jako doma, vše provází úsměvy, nikde nic neschází. K tomu spousta známých nejen z našeho malého českého ultra rybníčku. Asi 15 minut před startem nás vyvolávají podle jmen a čísel za startovní čáru, a přitom nás fotí. Startujeme načas ve 12:00, focení bude další hodinu pokračovat a fotka se stane součástí každého individuálního diplomu.

Vybíhám pomalu a prohlížím si okruh. Jeden krátký úsek se zámkovou dlažbou a 2 ostřejší zatáčky, jinak pohoda, a přestože je poledne, je trať docela zastíněná. Okruh dlouhý 1 km mi ale moc nevyhovuje, protože podvědomě pořád počítám. Na K6 v Konstantinkách (okruh 2,8 km) či na atletickém stadionu se člověk „ztratí“, ale tady to moc nejde, neustále vím, kolik kilometrů mám. Kamarádi říkali, že na Kladně je vždycky horko, a měli pravdu. Piju po každém kole, a přesto mám v ústech pořád sucho, teploměr šplhá přes 30ºC.

Prvních 20 km uběhnu za téměř 2 hodiny, 30 km mám za 3h 3min a 40 km za 4h 9min. Po hodině jsem snědl jeden gel, potom přikusuji vařené brambory a srkám domácí kuřecí vývar. K pití střídám vodu a ionťák, k tomu občas colu a nealko pivo, v břichu mi to všechno občas žbluňká. Po druhém gelu jsem „plný“, už jen uzobávám a vím, že mi bude energie chybět. Nevím kdy přesně jsem si všiml, že organizátoři manuálně vyplňují velkou tabuli s počtem kol v cílové rovince pro prvních 8 mužů a žen na trati, a já jsem zde na 8. pozici. To mě překvapí, vystraší, a taky trochu stresuje, takže když se pak o místo propadnu, uleví se mi.

Pátá desítka mi trvala 1h 10min (celkem 5:19:30) a šestá víc než 1h 17min (6:36:56). To představuje tempo 7‘ až 7‘30‘‘/km včetně zastávek, lepší propočet nabízí rychlost 8 až 8,57 km/h. Začíná to drhnout a přemýšlím, jestli zaběhnu 100 km pod 12 hodin. Po nějaké době se znovu dostávám na tabuli na 8. pozici.

Sedmou desítku zvládnu za 1h 22min (7:58:44) a osmou za 1h 28min. Po 80 km mám čas 9:27:17, a kdybych běžel z Atén do Sparty, chyběly by mi v Korintu do limitu (cut off time) 3 minuty. Úplné trápení to zatím není, ale radost taky ne. Když jsem běžel na jaře stovku, tak jsem byl tady o hodinu rychlejší. Devátou a desátkou desítku zvládnu shodně asi za 1h 27min a můj čas na 100 km je 12:21:39 (limit na Spartathlonu je 12h 25min). Jsem zvědavý, jak to půjde dál. Na průběh stým kolem dostanu vlaječku a docela si to užívám.

Zázrak se nestane a já až do konce zvládnu každých dalších 10 km za plus mínus 1.5 hodiny. Spíš plus než mínus. To je jenom 6,3 až 6,7 km/h. Zatím vytrvale dodržuji úseky, které jsem si stanovil pro běh a chůzi, později další chodecký úsek přidám. V depu se nezdržuji, nepřevlíkám se, nic nevymýšlím, nesedám si, hýbu se. Závod na 24 hodin je jedinou příležitostí, kdy si po stovce dopřeji hudbu do sluchátek, což mě vždy vzpruží. Půlku noci tak zabere výběr mých 80 písní, přehrávaných náhodně. Ani to však nezabrání tomu, že kolem 1 hodiny v noci poprvé zvracím a kolem třetí ráno si to zopakuji.

Noc je dlouhá, kilometry nepřibývají a moc se neochladilo, občas dokonce zavane něco jako teplý fén. Metou 130 km probíhám asi po 17 hodinách běhu, v pět ráno. Při pohledu na hodiny visící pod střechou stadionu mě napadne: Zítra ráno v 05:10 mi bude zvonit budík a budu vstávat do práce… Kupodivu se celou dobu držím na 8. místě mezi muži a mým novým cílem je udržet se tam. 140. km probíhám za 18h 36min, po půl sedmé ráno. Podle současného stavu bych na dalších 40 km potřeboval aspoň 6 hodin, ale zbývá jich už jenom 5 a půl. Patnáctou desítku zvládnu za rovných 90 minut (20:05:55, v 08:06 ráno) což je od půlnoci druhý nejlepší čas a posouvám se na 7. místo, kdybych byl holka, tak jsem třetí!

Teď jsem si už jistý, že dalších 30 km za 4h neuběhnu, musel bych z tempa 9‘00‘‘/km zrychlit na 7‘50‘‘/km, každou hodinu uběhnout o 1 km víc, než běhám teď. Místo toho se dá čekat zpomalení… Vím, že těch 170 km určitě dám, ale nějak mi začíná být jedno, jestli to nakonec bude 173 nebo 178 km. K snídani do sebe ještě postupně nasoukám 2 malé kousky palačinek (asi 5 cm) a půl kelímku smažených vajíček, ale kolem 9 hodiny ráno zvracím potřetí a naposled. Šestnáctou desítku uběhnu za 1h 36min (stejně jako 13. a 14.) v celkovém čase 21:42:45, a znova dostávám vlaječku po uběhnuté stovce mílí.

Hodiny a minuty se vlečou, nohy těžknou. Sedmnáctá desítka mi trvá dlouhou 1h 38min (do 11:21 dopoledne) a v podobném tempu uběhnu/ujdu ještě 3,9 km. Při té bídě, 173,894 km, mě nejvíc těší uhájené 7. místo celkově mezi muži. Kategorii M50-59, kterou běželo ostrých patnáct borců, jsem letos běžel naposledy, a skončil jsem čtvrtý.

A co říct na závěr? Svůj předchozí trénink subjektivně hodnotím jako dobrý. Právě proto jsem myslel, že uběhnout 180 km nebude tak těžké, jak se to nakonec ukázalo. Vím, že bych se svým výkonem měl být spokojen, ale červík zklamání tam zatím pořád hlodá. Přitom si asi většina z vás opět ťuká na čelo. Ale 180 km jsem už dvakrát a vcelku snadno na H24 uběhl, pak následovaly 2 neúspěšné pokusy. Jestli je 180 km hranicí mezi borci a těmi ostatními, tak se vážně začínám obávat, že už borcem možná nikdy nebudu. Ale zatím se vzdávat nehodlám, to zas ne, to ještě určitě něco uvidíte!

Moudra na závěr:

• Určitě můj výkon ovlivnilo vedro a špatná výživa, ještě dobře, že nebyl déšť či bouřka
• I když se zdá, že k uběhnutí 180 km chybělo jenom kousek, ve skutečnosti je to o parník daleko
• Z toho mála, co jsem zde ochutnal, bylo vše skvělé a tlačenka ani sekaná mi nechyběly. Moc oceňuji nabízený oběd po závodě
• Největší radost mám z nesčetných setkání s podobně naladěnými lidmi, krátká či delší povídání s úžasnými borci
• Přezouvat jsem se nemusel, převlíkat skoro taky ne. Kolem nehtu na prstu vedle malíčku na levé noze, mi vyrostl obrovský puchýř, jinak jsem žádné zranění neutrpěl
• Moc velké díky patří trenérovi nejlepší z žen Ivy Ř., který mi celý závod dobrovolně dělal suporťáka, vybral si mě, a pořád něco nabízel. Až mě mrzelo, kolikrát jsem mu za tu dobu dal košem.