Letos se běžel již 27. ročník tohoto ultra závodu, o kterém se tvrdí, že je to jeden z nejnáročnějších a nejznámějších ultra maratonů v Itálii, kopírující trasu slavného cyklistického závodu (Nove Colli) vedoucí přes 9 ikonických kopců v regionu Emilia-Romagna. Nove Colli znamená devět kopců, trasa měří 200,3 km a udávané převýšení je asi 3800 m. Je možné běžet i kratší, 84 km dlouhý závod, Quatro Colli Running. Do cíle se obvykle dostane méně než polovina všech startujících a ani letošek neměl být výjimkou.

Proč jsem se na tak těžký závod přihlásil? Dozvěděl jsem se o něm od jednoho italského běžce, prohlídnul si trať a zalíbila se mi. Kopce moc neumím, ale vzpomněl jsem si na Immortals Race v Řecku, který se běžel taky po asfaltu a tam mi to sedlo. Startuje se v pobřežním městečku Cesenatico, kde je pohřbený Marco Pantani, slavný cyklista zvaný Pirát, který v těchto kopcích trénoval a jako amatér závod Nove Colli i jel. A Itálie je přece krásná!

V pátek, 8.5., v den osvobození, letíme s manželkou do Boloni, potom vláčkem do Ceseny a autobusem do Cesenatica. V poledne jsme na hotelu a máme půl dne na courání a koupání. Asi 400 m od našeho hotelu je Hotel Anthos, kde večer ve 20:00 probíhá prezentace. Přeberu startovní číslo, tracker a domlouvám si zítřejší odvoz na 4 km vzdálený start, divím se, proč se odjíždí už v 09:00, když start je ve 12:00.

V sobotu ráno si dopřáváme dobrou snídani, i když je trochu smůla, že v našem malém hotýlku je zrovna autobus s asi 50 Čechy… Účastníci zájezdu jsou jak kobylky, asi mají polopenzi, jejich talířky jsou plné smažených vajíček a párečků, aby jim to vydrželo do večeře… Brífink na startu je v klimatizovaném sále Muzea námořnictví, není tak dlouhý a je částečně i v angličtině. Potom ale trochu nesmyslně jdeme ven na slunce, kde pořadatelé vyvolávají jednotlivé závodníky podle čísel, a postupně každému zapínají tracker. Dorazil i bratranec Marek, Slovák žijící v Itálii 25 let, takže můj tým je kompletní. Nakonec nechybí ani společné focení, po kterém zde přítomný farář překvapivě požehná všem běžcům. Společně odříkaný Otčenáš zní v italštině magicky krásně, když nic, tak vím, že to aspoň přežiju.

Hustým provozem se společně pěšky přesouváme k místu startu, který je letos kvůli pracím na silnici asi o 500 m dál. Startovat by mělo 80 běžců na dlouhou a 50 běžců na kratší trasu. V pravé poledne je odstartováno a housenka se dává do pohybu. Vybíháme z města a naskočíme na cyklostezku, která je občas šotolinová.  Občerstvovačka by měla být na 8. a 15. kilometru, s týmem bych se měl vidět až na 23,5 km v Setteccrociari, před začátkem prvního kopce. Cyklostezka končí asi na 15. km v obci Ponte Pietra, kde je slíbená občerstvovačka a kousek za ní na mě mává Marek s Magdalénkou. Nic mi nechybí, měl jsem jahůdky! Do Setteccrociari dobíhám za 2h 21min, tedy ve 14:21, minutu po plánovaném čase a čeká mě asi nejlépe vybavená občerstvovačka celého závodu. Dávám si pastu, tedy těstoviny, jak jinak než al dente. Začátek jsem plánoval běžet hodně zvolna, takže první desítku jsem dal za 58min a druhou za 1h. Zpětně se mi zdá, že úsilí na takto pomalý běh bylo větší, než bych čekal. Holt zřejmě jiné klima.

Moc mě zajímá, jak mi to půjde v prvním kopci. Ze 60 m n. m., kam jsem zatím vystoupal se na 8 kilometrech musím dostat asi o 240 m výše. Začíná to pořádnou rampou s 10% stoupání, střídám svižnou chůzi s během. Třetí desítku dám za 1h 13min, vrchol kopce Polenta je asi na 31. km. Jsem na tom dobře! Na další občerstvovačku ve Fratta Terme na 36,5 km dorazím v 15:55, o 5 minut dříve než jsem měl v plánu. Je zde první oficiální cut off čas stanovený na 16:45, takže mám 50 minut k dobru. Čtvrtá desítka je většinou z kopce a zvládnu ji za 1h 10 min. Teď bude následovat zvlněný terén s 5. občerstvovačkou na metě maratonu a se šestou na 50. km. Zvládnu ji za 1h 15min a 50 km mám za 5h 36min o 15 minut dřív, než jsem měl v plánu.

Z takového postupu mám radost, cítím, že jsem to nepřepálil, běžím kontrolovaně, z kopce to pouštím v pohodovém tempu. Šestá desítka stoupá o 370 m výš, na 2. kopec – Pieve di Rivoschio, a mně to trvá 1h 33min. Tady je druhý cut off čas ve 20:00 a já jsem zde v 19:02. Okolní příroda ve stoupání je krásná, ptáci zpívají, kukačka kuká o sto šest, kytky smrdí. Chce se mi říct: To není země, to je zahrádka! Za 11 km bude vrchol třetího kopce – Ciola, na 71. km. Čeká mě tedy 5 km dolů a 6 km nahoru, převýšení 380 m je podobné jako na Pieve di Rivoschio, jen je třeba jej dosáhnout na 6 km, ne na 10 km. Výhodou i prokletím support týmů je, že mohou pomáhat i mimo oficiální občerstvovačky, takže si moc neodpočinou. Domlouváme se, že mě pod kopcem počkají.

Výstup na Ciolu je fakt drsný, celých 6 km v podstatě jenom jdu. Tady byste nechtěli jet na kole bez elektriky. Sedmá desítka mi trvá 1h 28min, nahoře jsem krátce před 21:00 a Marek poprvé vytahuje z auta křesílko. Džentlmen nikdy nezvrací před půlnocí, mě ale ta citronová příchuť gelu se sodíkem od Enervitu zvedá ze židle a jde to ven. Další občerstvovačka bude za 15 km na vrcholu 4. kopce – Barbotto. I na něj bude třeba překonat 380 výškových metrů, rozložených na 5,5 km stoupání. Nemám krizi, ale jsem docela dost rozbitý. Osmá desítka je většinou z kopce, ale stejně mi trvá 1h 28min. Tým mě čeká na 80. km v městečku Mercato Saraceno, kde za řekou začíná pořádný stoupák. Vrchol Barbotta, a cíl Quatro Colli Running, je na metě 84,4 km (2 maratony), kam se doplazím ve 23:04 a slabou čtvrthodinku zde setrvám. Předchozí náskok na vlastní plán jsem ztratil a srovnal jsem se přesně podle něj. Na oficiální cut off čas zde mám hodinku k dobru. Dám si zde těstoviny, zkouším chleba pokapaný olivovým olejem (ale radši bych sádlo), piju kávu z baru, který otevřeli asi kvůli závodu, ale v umyvadle na WC neteče voda. Velká fiesta, kterou slibovali se zde nekoná. Quatro Colli Running nakonec doběhne v limitu asi 37 běžců, se svým časem 11:04 bych byl asi 16.

Další hodinu po Barbottu běžím pořád ve stejné výšce, a naopak mě pár stoupání ještě čeká. Devátou desítku mám i kvůli delšímu občerstvení nejdelší, 1h 55min s nastoupanými 500 metry. Na 97. km měla být občerstvovačka v obci Vignola a na 101. km v Ponte Uso. Trať byla ale změněna a my budeme probíhat městečkem Sogliano al Rubicone, kde jeho historické kulisy moc neoceníme, protože jsou to necelé 2 km navíc a v prudkém kopci nahoru a dolů. Marek si vybral svoje 2 hodinky spánku, ještě jej budu potřebovat, Magdalénka mašíruje městem se mnou.

Všiml jsem si, že mi hodinky ukazují o 1 km víc než kde opravdu na trati jsem, takže musím připočítávat. V Ponte Uso je čtvrtý cut off čas, jenže Ponte Uso není na 101. km, ale až na 103.km a na mých hodinkách na 104. km. I když jde o malé prodloužení tratě, která bude dále o stejnou délku zkrácená, rozhodilo mě to. Chtěl jsem zde být v noci v 01:15, ale dorazím zde v 01:54, 31 minut před cut off časem. Mých 100 km (na hodinkách) jsem uběhl za 13h 26 min, desátá desítka mi trvala 1h 27min.

Neuvědomuji si, že asi začínám trochu zpomalovat. Před jednou hodinou v noci jsem podruhé zvracel. Čeká mě pátý kopec – Monte Tiffi na 107. (nebo 109.) km, je jen 3 km dlouhý s převýšením 175 m. Dorazím na něj po 15 hodinách, ve tři ráno. Podle času je to polovina závodu. Jedenáctou desítku dám za 1h 38min. Šestý kopec Perticara na 116. km (u mě na 118. km) je dlouhý 9 km, má obligátních 370 m a cut off čas v 05:10 ráno. Naštěstí se zatím držím a nahoru dorazím asi ve 4:32 a za pár minut pokračuji dál. Náskok 38 minut na cut off je málo, stát se ještě může cokoliv. Další cut off bude za 20 km, za 3 hodiny a za největším z kopců.

Dvanáctá desítka mi trvala 1h 49min a nabral jsem plus 420 m, a ta třináctá, i když byla skoro celá z kopce mi trvala 1h 32min. Při stoupání na Perticaru jsem viděl poletovat světlušky a slyšel v úplné tmě zpívat ptáka! Že by slavík? Tým na mě čeká na již 13. občerstvovačce v obci Novafeltria. Při pohledu do údolí jsou vidět světla San Marina. V 07:30, na 129. km, začnu stoupat na nejvyšší bod na trati ve výšce 787 m, na 7. kopec Pugliano na 137. km. Na 9 kilometrech mě čeká 500 výškových metrů a nahoře musím být v 08:15, moc času na to tedy nemám (9 km/1h 45min). Kopec je nekonečný, Marek popojede vždy jenom kousek, oba mě hlídají. Nevím, kde přesně bude občerstvovačka, zdá se, že už jsem nahoře a furt nic, kolik ještě? Marek jede napřed a když se vrací, tak hlásí: Ještě 900 m! Naštěstí je to už z kopce a vidím, že to asi zvládnu, ale poleje mě hrůza. Na občerstvovačku dobíhám v 05:01, 14 minut před cut off časem. Čtrnáctou desítku jsem i přes nastoupených 520 metrů zvládl za 1h 45min a to hlavně díky podpoře týmu a závěrečnému sprintu.

Po 3 minutách opouštím občerstvovačku a radši se šourám dál, měl jsem na mále. Přemýšlím, co by bylo, kdybych to nestihl. Ten závod je tak těžký, že by mě to snad ani nemrzelo, kdybych dal pouze sedm z devíti kopců a uběhl necelých 140 km. Když mě stopnou a vezmou tracker, můžu běžet dál mimo soutěž. Budu? Má to cenu? Rozpršelo se. Na kopec nás doběhlo postupně najednou asi 7 běžců. Oslovím Francescu M. s číslem 1, dvounásobnou absolventkou Badwater Ultramaratonu, s dotazem, jestli to dáme. Odpovídá, že budeme muset. Další cut off je prý na 161. km, za dlouhých 24 km a 3 hodiny (v 11:15). Na trase bude pouze jedno občerstvení a 8. kopec, Passo Siepi.

Možná se to nezdá, ale po 20 hodinách běhu dokázat uběhnout 8 km za hodinu není úplně snadné ani po rovině, natož v kopcích. Chvilku si zoufám, že jsem to asi podělal. Pak si v duchu stěžuji na blbě stanovený cut off, kdy na zbylých 39 km budu mít zbytečných skoro 7 hodin. Pak ale nezbývá než to začít brát pěkně krok za krokem, jeden kilák za druhým. Řadím se do skupinky ke třem holkám a držím se jich jako klíště. Francesca, Maria a Natascia. Na občerstvovačku v Secchianu, o 10 km dál, dorazíme za 1h 23min.

Máme 147. km, je 09:24, na cut off nám odsud zbývá 14 km a 1h 51min. Celou 15. desítku jsem z kopce zvládl za 1h 18min, teď mě čeká stoupání na Passo Siepi, které je dlouhé 4 km a nastoupat je třeba 234 m. Nakonec to zvládnu za 45 minut a nahoře jsem v 10:09. Chybí 9 nebo 10 km a zbývá 1h 6min, roztočím nohy na tempo 5‘30‘‘/km, ale z kopce dolů to trvá jenom 15 minut. Následuje zvlněný terén a každý úsek, kdy musím přejít do chůze mě znervózňuje, takhle to nemůžu stihnout, každý kilák bych měl dát pod 6 minut.

V 10:45 mi to podle hodinek vychází, že mi pořád zbývá ještě 5 km. I tady jsou 2 asi 300 m dlouhé mírné kopečky… Na další křižovatce se za mnou běžící holky na něco ptají pořadatelů a jedna z nich, Maria, na mě volá, že to jsou už jenom 4 km ne 5 km. Na posledních 2 km je konečně pořádný kopec dolů. Je 11:00 a já z něj letím a vybírám serpentiny, na hodinkách zahlídnu tempo 5‘17‘‘/km. Už vidím můstek přes říčku, za ním kruhák s občerstvovačkou a na ní skanduje Marek s Magdalénkou. Doběhnu v 11:12, 3 minuty před cut off časem. Holky to zvládnou v poslední minutě. Nevím co bude dál, nohy mi hoří, rozběhnu se ještě vůbec? Každopádně teď jsem šťastný, jsem za hrdinu a jede se dál. Ještě volám zpět Kosťovi, který mi z kopce dolů rozvibroval mobil.

Šestnáctou desítku jsem i přes 8. kopec zvládl za 1h 21min. Na občerstvovačce nám hlásí, že poslední cut off je na 187. km, za 25 km a 4,5 hodiny (v 15:45). To už vypadá líp, ale na trati je ještě 9. kopec – Gorolo (na 171. km). Ty 4 km stoupání a plus 267 m mi můžou zabrat klidně i hodinu. Sedmnáctá desítka mi trvá 1h 35min, na vrcholu Gorola jsem ve 13:00. Chvilku na to zvracím potřetí a do konce závodu už budu pouze na vodě, a někde cestou si dám ještě jednu jahůdku… Na poslední cut off čas dorazím v 15:13 s náskokem 32 minut.

Závěr je deštivý a pomalý. Kolem nás jezdí sběrný minibus a chlapy postupně strhávají značení trati. Krouží kolem jako supi, už odvezli hodně mršin. Holky mě doběhly a předběhly, za mnou běží asi ještě jeden běžec. Posledních 15 km je úmorných, vadí mi docela hustý provoz i louže na stezce. Asi 5 km před cílem zvracím po čtvrté a naposledy, poslední běžec v dohledu mě předbíhá, nezkouším bojovat. Probíháme Cesenaticem a zatočíme na pláž. Chybí asi 600 m po pláži kolem moře, a pak zatočit do cílové brány. Dobíhám v čase 29:35:01 a jsem nesmírně šťastný, dokonce ani nebrečím! Jsem označen za posledního, který to doběhl, a jako takovému mi prý náleží Maglia Nera – černý dres, který se kdysi dával poslednímu cyklistovi na Giro d’Italia. Dostávám krásnou černou mikinu a balíček s cenou k tomu. Z 80 startující doběhlo do cíle pouze 37 běžců a běžkyň a já jsem jedním z nich. Česku jsem ostudu neudělal. Je dokonáno, neuvěřitelné se stalo skutečností, nesmělý sen se vyplnil.

Pár rad, mouder a připomenutí na závěr:

• Tento závod se mi pocitově zdál těžší než Spartathlon a to nejen proto, že jsem o 2 roky starší. Počáteční náskok na cut off bylo snadné kdykoliv ztratit a bojovat se muselo až do konce
• Když se mě zeptáte, jestli bych si to chtěl zaběhnout znova, tak upřímně řeknu, že ne. Mně se to zdála být strašná dřina a pořád nechápu, že se mi to povedlo, a i pro tu dřinu vám to s čistým svědomím nemohu doporučit. Ale zas zkusit se má všechno…
• Naopak těm schopnějším se zde možná povede splnit B-limit pro loterii na Spartathlon a to uběhnutím závodu delšího než 200 km (zde 200,3) pod 29 hodin. Já jsem na to neměl, to bych musel posledních 30 km uběhnout za 4 hodiny…
• Strach mě donutil k poctivé přípravě a dva měsíce cíleného pobíhání v kopcích, včetně intervalů, a sbírání výškových metrů se vyplatilo. Dobře však neběžel ten, kdo byl na kopci první, ale ten, kdo se za kopcem dokázal nejrychleji rozběhnout. A to mi zas tak dobře nešlo
• Základem každého ultra je plán. Jsem rád, že se mi plánování mého postupu povedlo poměrně přesně odhadnout alespoň na první půlku závodu. Je vidět, že se znám.
• Podpůrný tým je základ, a i když to neradi slyší, bez nich bych to nedal, sám bych běžel jinak, skoro určitě pomaleji. Nejen logistická, ale hlavně psychická podpora je k nezaplacení. Díky Magdalénko, vďaka Marek!
• Magdalénka mi řekla: Už nikam nepůjdeš dokud se nenaučíš jíst! Slíbit to lze, ale plní se to hůř. Při velkém vypětí mi žaludek stávkuje. Pořád se ale divím, kolik se toho dá ujet na prázdnou nádrž
• Z 13 žen se do cíle dostalo 9, z 11 seniorů (ročník 1969 a starší) pouze 4, z 10 cizinců doběhlo 5. Jenom 4 krát v historii závodu dorazilo do cíle více než 50% běžců a nikdy ne víc než 60%
• Ještě musím pochválit boty Hoka Clifton 10 Wide, ve kterých jsem měl nohy jako v pokojíčku. Zvýšení dropu na 8 mm jim taky prospělo
• Ultra nezačíná a nekončí startem a cílem závodu. Je to především dlouhý kolotoč příprav, rezervací letenek, hotelů a zjišťování dalších spojů. Po doběhu je třeba dostat se do Boloni na hotel, domluvit letištní transfer na sedmou ráno, nastrkal ten bordel do 2 malých kufrů a hotovo máte až na palubě Boeingu při cestě domů. Zážitky z těch 4 dnů vám ale vystačí na hodně dlouho, a na některé nezapomenete nikdy.