Nejsem psycholog, ale tentokrát jsem se položil na pomyslnou Freudovskou pohovku a zamyslel se nad některými stereotypy a myšlenkovými viry, které mi brání zkusit se podívat na trénink jinak, brání mi ho výrazně měnit. Protože jsou téměř součástí mojí povahy, je těžké si je uvědomit a bojovat s nimi. Možná že jsou stejné jako ty vaše?

§ 1

Méně než 100 km/týden není žádný ultra maratonský trénink

Už kdysi jako hobby cyklista bych na kole bez cyklo komputeru nevyjel. Měl bych pocit, jako bych pracoval a nedostal zaplaceno. Nezajímalo mě co odtrénuji, ale kolik to bude kilometrů. Při běhání jsem se o náplň tréninků začal zajímat víc, ale důraz na kilometry mi zůstal. Mám to v povaze, počítám i cihly, když je převážím v kolečku. A zřejmě nebudu sám, často zaslechnu otázku: „Tak kolik máš letos naběháno/najeto?“ Na naběhaných objemech není nic špatného. Špatné je, když se z důrazu na objem stane fóbie, myšlenkový virus, který pak znehodnocuje jakýkoliv jiný pomyslný tréninkový plán. Myšlenka, že s malým kašpárkem nelze zahrát velké divadlo je neodbytná… Ale něco na ní asi bude…

§ 2

80/20 je dokonalá tréninková metoda

Tento paragraf není žádnou myšlenkovou pastí, ale měl by být fungující metodou. Znamená 80% času stráveného v tréninku v zóně 1 – 2 a 20% času v zóně 3 a vyšší. Takže mi z toho opět vychází, že trénuji špatně. Když odtrénuji 10 hodin týdně, tak v nich jen těžko budou 2 hodiny o takové intenzitě. Už do zóny 2, které je u mě od 138 do 146 tepů/minutu se nedostávám moc často, takže co s tím? Jsou to spojené nádoby: jestli nezvládnu 120 minut týdně ve vysoké intenzitě, neměl bych odběhat 600 minut týdně. Ale to pak nebude žádný pořádný ultra maratonský trénink… Dilema mezi objemem a intenzitou je věčné.

§ 3

„Co děláš když neběháš? Jak neběhám? Běhám furt!“

Nevím čí je výše zmíněný výrok, ale vystihuje mnohého běžce. Plavání, cyklistice, či posilování se sám věnuji pouze v období, kdy mi doktor doporučí běžecký detox (i když toxické je pro mě období bez běhání). Plně chápu důležitost třeba takového posilování, vím, jak je jízda na kole krásná, a plavání bylo mojí první vážnou sportovní aktivitou. Stejně nejraději běhám, a když dělám něco jiného, mám pocit, že běhání šidím. Triatletem se holt stanu, až už vážně nebudu moct běhat… A zas je tu § 1: „Jak chceš plavat, posilovat a jezdit na kole a přitom odběhat 100 km týdně?“

§ 4

Nejlepší trénink je závod!

I toto je heslo mnohého běžce, ale můj případ to zrovna není. Ani v „nejlepších letech“ jsem nedal víc než 10 závodů za rok. Paradoxně při ultra závodech mi tohle pořekadlo dává větší smysl. V tréninku většinou neběhám běhy delší než 30 km, nebaví mě to. Chtělo by to spíš běžecké výlety s partou nebo soustředění, kdy se toho dá naběhat víc. Nebo přidat závod na pohodu. Pro dlouhé ultra budou asi nejlepší přípravou závody od 60 do 100 km. Podobné jsou pro maratonce desítky nebo půlky, rozdíl je jenom v intenzitě. Je to rozumná cesta k získání zkušeností a tělo si to rychle a na dlouho zapamatuje.

§ 5

Na stáří je nejhorší, že si člověk pamatuje, jaké to bylo, když byl mladý!

Zlatá slova od pro mně neznámého autora. Stáří dostane každého, nakonec jistě i Brunnera. Přijde postupně, či naráz, dříve či později. Ten, kdo se ale pravidelně hýbe, si jeho účinky všimne daleko dřív než gaučák. Máme to přímo před očima – na svých hodinkách, v tréninkovém deníku, vše je změřené a připravené ke srovnání. V časopisech se píše, že máme „transformovat“ svoje cíle, počítat s horší regenerací, špatnou elasticitou svalů a šlach a poklesem všeho možného… Takže pokorně skláním hlavu a krotím pýchu. Svoje cíle jsem transformoval už dávno a nejde mi o časy ani umístění, ale rád bych ještě něco pěkného uběhl. A když si na to vzpomenu, tak se rouhám, a nespokojen s tím co mám, znovu zvedám hlavu a hrozím nebesům! Na koncertě AC/DC jsem viděl v akci ty dva plesnivý dědky, Anguse a Briana, a vůbec nebyli k smíchu. Stáří není pro sraby!

Na závěr sezení by mě psycholog asi pochválil a zeptal se, co s tím vším hodlám dělat. Je dobré znát svého nepřítele, i když je jím vlastní hlava. Na každý virus se najde antivirus, ale pokaždé je to boj. Až se jednou můj trénink promění na obyčejné běhání, na ničem výše zmíněném nebude záležet. Zatím se ale budu pokoušet trénovat, ať to vypadá jakkoliv. Zabalit to ještě nehodlám a dokud vydrží zdraví, budu zkoušet uplést z hovna bič a plnit si své (transformované) běžecké sny.