Po tomto závodě jsem pokukoval už před Baroko Ultra 100 km, a to z mnoha důvodů. Okolí Berounky je krásné a je naše! Trasa dlouhá 125 km je lepší než více než 300 km na Labe Run, nebo Vltava Run. A začátek října mi přišel lepší, než třeba listopad či prosinec, kde na mě z kalendáře už nejspíš nic nevykoukne.

Nakonec Berounku běželo asi více Středočechů, než Západočechů, těch 125 km byla s ohledem na převýšení přes 3000 m pořádná darda, a na začátek října byla v noci pořádná zima. Závod je primárně určen pro týmy 6 běžců, rozdělen na 6 úseků a kategorie Ultra sólo běžců, či chodců, je tak trochu Popelkou, ale díky bohu za tu možnost. Komunikace s pořadateli je výborná, nechybí emaily, whatsupová skupina, ba dokonce i aplikace napojená na GPS tracker. Těch asi 27 sólo běžců se rozdělilo na pomalejší skupinu se startem v pátek ve 20:00 a rychlejší v 00:00. Vybíhám o půlnoci, aspoň na to bude dřív vidět. Štafety vyběhnou v 05:00 ráno.

Na start do Újezdu u Svatého kříže (asi 25 km od domova) mě veze Magdalénka a hned ji posílám domů vyspat se. Startujeme přesně, je zima, asi tak 2º C, a mají být mrznoucí mlhy. Začátek trasy připomíná psa, který se točí za ocasem, dost trvá, než zamíříme k řece. Z naší skupiny mi nedlouho po startu asi 7 rychlíků rychle uniká a možná 3 – 4 běží hned za mnou. Zahřál jsem se, ale zebou mě prsty na nohou, chtělo to teplé ponožky. Pojem dobře odvětraná bota tu má jiný význam…

Na prvním úseku jsem se zbavil běžce, se kterým jsem si nerozuměl ani co do řeči, ani tempa a běžím sám. Zatím je to dobré, první desítku uběhnu za 1h 5min a druhou za 1h 10 min i s občerstvením v Darové. Povedlo se mi namočit si pravou botu v Korečnickém potoce, a tak si tam měním i ponožku. Mlhy přibývají. Druhý úsek je asi nejhorší, hotová džungle, popadané stromy, tráva nad ramena. Do toho je v mlze fakt blbě vidět. Třetí desítku jsem dal skoro za 1,5hod a jsem rád, že jsem si nevymknul kotník. Za Liblínem už je to fajn a čtvrtou desítku dám za 1h 35min včetně občerstvení ve Hřešihlavech.

Trochu jsem se bál, že těch 5 občerstvovaček bude na 125 km málo (z toho první 2 na 53 km) a proto si každou chci pořádně vychutnat. Naštěstí na nich nic nechybí, mně funguje žaludek a všude se docela nacpávám. Chleba, sýr, tlačenka, salám, doplnit vodu, polknout kelímek piva. Konvice s teplým čajem byla jen někde, polévka žádná. Bál jsem se i špatného značení trati, to však bylo naprosto skvělé!

Za Hřešihlavama až do Zvíkovce to znám, na druhou stranu řeky se dostaneme za obcí Skryje. Tam, na 53. km, je třetí občerstvovačka v teple v Potravinách na Faře. Zde potkávám u piva první skupinu chodců. Pátou desítku dám za 1h 32min – takže 50 km mám za 6h 52min, což je pomalejší, než jsem čekal. Aspoň, že už svítá, kohouti zpívají budíček a vlajky na volebních místnostech slavnostně vlají. Ve Skryjích jsem se trochu rozseděl, ale čas pohybu na šesté desítce je 1h 22min. Po 60 kilometrech mám čas 8h 30min a fandím si, že bych kolem 18:00 mohl být v cíli. V 9 ráno podávám domů první hlášení o formě, náladě, okolí a počasí. Půlku mám za sebou.

Třetí úsek končí v obci Hracholusky, kde je taky předávka, ale jelikož byla občerstvovačka o 3 km dřív, ve Skryjích, nemusíme do obce zabíhat a pokračujeme na 4. úsek do Nového Jáchymova. Ten je na 79. km! To je 26 km od Skryjí, a trvá mi to skoro 4 hodiny. Na tomto úseku jsou 2 táhlé a prudké kopce, jeden nad Nezabudické skály, nad městem Roztoky a další hned za Roztoky, v kopci kolem Beraníku a Dlouhého hřebene. Sedmou i osmou desítku dám shodně asi za 1h 40min. Je poledne a já mám v nohách 80 km, které začínám cítit na každém kroku, přepočítávám čas do cíle a podávám domů druhé hlášení. Občerstvovačka v novém Jáchymově je úplně nejlepší, mají zde navíc teplý heřmánkový čaj z konvice a slané sýrové nitě. Poprvé zde vidím běžce čekající na předávku štafety. Do půl hoďky mě začnou ty rychlonožky předbíhat, a až do cíle nepřestanou.

Po každé občerstvovačce se nohy překvapivě rozběhnou a běží dlouhé minuty bez přechodu do chůze, je vidět, jak je palivo důležité. Pátý úsek je dlouhý 24 km a vede kolem Berouna do obce Srbsko. Bohužel jsem si zapomněl doplnit vodu a 1 láhev mám prázdnou. Na křižovatce trasy se silnicí si o ni řeknu partě, která se zde chystá podpořit svého týmového běžce. Dolejí mi Gemerku, která je jako voda živá… Další nekonečné stoupání pod rozhlednu Děd, dlouhá rovinka přes Beroun (vzpomenu si na Otíka) a pak ještě 2 podobné kopce ke Svatému Janu pod Skalou a nad Srbsko.

Devátou i desátou desítku dám shodně kolem 1h 40min a na metě 100 km jsem za 15h 22min. Vždy jsem si myslel, že stovka delší než 15 hodin není nic pro mě, že je to pochoďák, a taky že asi jo. Ty kopce zde jsou hodně prudké, měl jsem si vzít hůlky. Z kopce dolů se mi taky neběží dobře, když to pustím rychle, bolí mě plosky na nohách, když brzdím, bolí mě stehna. Na poslední občerstvovačce v Srbsku, na 103. km, jsem něco po 16 hodině. Jídlo zde je opět skvělé, navíc anglická slanina. Od Nového Jáchymova, kde jsem byl v poledne, jsem polknul pouze 1 gel a nádrž mám prázdnou, chuť k jídlu už chybí, ale něco tam přece jen pošlu. Na této předávce už čeká hodně běžců. Poslední úsek je dlouhý necelý půlmaraton a já se obávám, že mně může trvat i 4 hodiny.

Postupně přecházím do stále hlubší fyzické krize, která ovlivní i pohodu psychickou. Začínám litovat, že jsem se sem přihlásil a sám sobě říkám dost ošklivé věci. Seš sračka! Už na Baroku jsi byl marnej, a ty se za měsíc přihlásíš na ještě delší štreku?! Při stejně mizerným tréninku! Víš, že ti ty traily nikdy nešly! Jakou tady chceš získat zkušenost! A navíc mě mrzí, že do toho tahám rodinu, a chci po nich, aby pro mě zajeli do Radotína, když se čas mého doběhu do cíle neustále prodlužuje.

Zkusím svůj vadnoucí výkon popsat na příkladu fungujícího motoru. Maximální a nominální výkon při tomto běhu nepoužívám. Běžím si na 1. a 2. cestovní režim, z kopce občas zařadím volnoběh a jde to takhle dost dlouho udržet. Později (podle formy) oba cestovní režimy opustím a jsem schopen pouze volnoběhu. Každý z nás má výkon na volnoběhu různý. Mně vyhovuje drobné cupitání, které není o moc rychlejší než chůze, zatím vůbec nezatěžuje kardiovaskulární systém, ani svalovou soustavu a zdá se, že budu moct takhle cupitat věčně. Jde mi to po rovině, nebo při málo nakloněné rovině dolů, či nahoru. Cupitám, když je povrch a sklon ok. Jakmile otáčkoměr vyletí jenom trochu nad volnoběh, chce se mi zvracet, zradí mě bolavé svaly a přejdu do chůze. Později jsem při volnoběhu schopen jenom chůze a otáčky vyletí, i když se pokusím o chůzi rychlou. Možná by pomohlo sednout si a najíst se, za chůze mám problém polknout i vodu, hrozí, že vyšplouchne ven. Znovu se rozeběhnout se mi z takového stavu zatím nepovedlo.

V mé situaci je vidina cíle vzdáleného 20 km velmi vzdálená. Nepomáhá vyjádřený respekt kolem běžících týmových běžců a pobídky, že už je to jenom kousek… Jedenáctá desítka mi trvá skoro 1h 50min, to už mám na hodinkách 17:12 a do cíle pořád 15 km. Morálce moc nepomůže, když mě doběhne třetí dáma, která startovala se mnou. Spolu běžíme asi 5 km pod kopec kolem zříceniny hradu Karlík. Tam ji s úlevou, že už se jí nemusím držet, nechávat mizet v začínající tmě. I poslední úsek má strmé kopce, a i dvanáctá desítka mi trvá 1h 50min. Je 19:00, už nějakou dobu svítím čelovkou, v nohách mám 120 km a posledních 5,7 km mi bude trvat skoro hodinu. Navíc začalo pršet a fouká, naštěstí do zad. I při dobrém značení párkrát na chvilku zabloudím. Nechce se mi vytahovat pláštěnku, a tak kráčím nekonečně dlouhou cyklostezkou kolem tmavé Berounky do cíle v Radotíně a v 19:58:01 mám hotovo.

Tohle nakonec určitě stálo za tu zkušenost! Viděl jsem štafetový závod a týmového ducha. Sólo běžci byli zajímavou skupinkou, kde byli zastoupení ultra atleti s cílovým časem 14 hodin i dálkoví turisti, kterým to trvalo skoro 35 hodin. Viděl jsem nádherný kus světa, dokázal být v pohybu 20 hodin a poznal jiný typ závodu. Že jsem doběhl na 9. místě není tak důležité. Sám si cením toho, že jsem to přes horšící se vyhlídky nevzdal a pro tu medaili si doběhl.

A nakonec tradičně pár mouder na závěr:

• Abych se přiznal, k doběhnutí až do Radotína pomohl i fakt, že zde byla i moje taška s oblečením, kterou mi tam dovezli ze startu…
• Až příště uvidím převýšení větší než 3000 m, určitě si sebou vezmu hůlky. Ani s nimi bych asi v cíli nebyl dříve.
• Nad příčinami naprostého vyčerpání a neschopnosti běžet, spojenou s nevolností můžu ještě dlouho dumat. Tento stav mě potkal už potřetí a myslím, že je to kombinace špatné připravenosti na daný typ závodu a špatné výživy v jeho průběhu.
• Na hodinkách Garmin FR 955 jsem si spustil navigaci hned po startu, a výdrž baterie v cíli po 20 hodinách byla 55 % (!) Měření tepu jsem měl vypnuté a k navigaci pouze GPS, obrazovku s navigací jsem neměl trvale zapnutou.
• I když jsou boty Hoka Challenger dobrou volbou do terénu v kombinací s asfaltem, tentokrát mě plosky nohou bolely mnohem více než obvykle. Mohlo to způsobit občasné šlápnutí na volný, ostrý kámen, kdy se vám chodidlo bolestí doslova zatne v pěst. Taky mohly být nohy více choulostivé kvůli zimě a prokřehnutí.
• Mrzí mě, že z celého závodu nemám ani jednu fotku. Starty sólo běžců se nefotily, pouze ranní starty štafet. Doběhy jenom do tmy, kdy přiběhlo prvních 6 sólo běžců, nebo naopak až ty úplně poslední. Fotografové na trati i při předání štafet byli pokaždé jinde, než jsem byl já…