Nejvýstižnějším a nejvíce opakovaným adjektivem této terénní stovky je: „běhatelná“. Převýšení kolem 2100 m je krásně rozložené a oproti jiným stovkám, mezi kterými jsou typické „pochoďáky“, je opravdu tato dobře běhatelná. Přitom je krásná a stejně jako všechny další tratě Barokomaratonu profesionálně organizovaná. Od roku 2011 stojím na startu některé z těchto tratí už podesáté, a doufám, že jsem ještě neskončil.

Pro startovní číslo jsem si zajel hned v 18:00 a vrátil jsem se domů. V práci jsem měl k obědu smažený květák s velkým lívancem domácí tatarky, takže jsem nafouklý a chce se mi spíš spát než běhat. V létě jsem byl kvůli plantární fascitídě 6 týdnů bez běhání a do tréninku jsem naskočil až začátkem srpna, takže to bylo takové to z nuly na sto… Velké očekávání mít nemůžu, čas 11 hodin z roku 2022 nepřekonám už asi nikdy, ale doufám, že by to mohlo být pod 13 hodin.

Co mi paměť slouží, tak měli pořadatelé Barokomaratonu vždy velké štěstí na počasí a spíš než zima či déšť, je občas potrápilo horko. Letos se však ultra borci museli připravit na start a první 2 hodiny v dešti, blátivou trať a louže jako jezera. O to příjemnější bylo, když déšť ustal a noc se změnila ve slunečný den. Ale nepředbíhejme, je přesně půlnoc z pátku na sobotu a 74 běžců a běžkyň vyráží za zvuku Landovy Touhy na trať.

V dešti se obvykle běhá dobře. Dnes je teplo, nefouká a člověk se rychle zahřeje. Mám nepromokavé ponožky, takže mi déšť, mokrá tráva ani občasné šlápnutí do louže vůbec nevadí. Trať znám dobře, a i přes mokré brýle a světlo čelovky pořád vím, kde zhruba jsem. Občas mě překvapí kluzké bláto, kdy se cítím jak prvně na bruslích, a taky obrovské louže. Prvních zahřívacích 10 km zvládnu za 1 h 6 min a dalších za 1 h 5 min, což je tempo na celkový čas 11 hodin. Nemyslím, že je to přepálené, se zpomalením počítám. Nikdy bych tomu nevěřil, ale asi na 13. km se mi podaří zabloudit. Asi jsem si podvědomě zvolil snazší možnost a místo abych pokračoval dál po červené po okraji lesa, vybral jsem si polní cestu do Štichovic. I když jsem brzy začal tušit, že je něco špatně, při ohlédnutí za sebe vidím pořád vláček světýlek, která mě následují, takže nevím… Těch asi 7 kluků, co jsem s sebou vzal na výlet do Štichovic, prostě slepě běželo za mnou. Návrat na trať přes statek není složitý, ale na kilometrovníku 14 km mám na hodinkách 15 km.

Na první občerstvovačce na 19. km si dávám už druhý gel a doplňuji vodu do flašky. Až po Čoubův mlýn na 25. km se běží dobře, pak se najednou i ty menší kopečky zdají být na běh dost velké, a do chůze přecházím častěji. Třetí desítku uběhnu za 1 h 15 min. Potom nastává menší krize, přeci jenom je skoro půl čtvrté ráno a člověk by byl nejradši někde jinde. Navíc se objevily pásy mlh, do kterých se světlo čelovky opírá marně. Upínám pozornost na občerstvovačku na 37. km v Rabštejně nad Střelou. A musím říct, že tahle, a taky ta na 71. km, kam se kluci potom přesunuli, byla asi nejlepší. No uznejte: pórková a kuřecí polévka na výběr, pivo alko i nealko, chléb, sádlo a sekaná! Zdržím se tu déle, než jsem chtěl, i proto mi 4. desítka trvá 1 h 26 min.

Vypadá to, že se moje krize prohlubuje. Borci z poslední občerstvovačky mě postupně předbíhají, snažím se aspoň chvíli udržet, zapříst rozhovor. Ivan K., který nikdy pusu nadlouho nezavře, mi zatím utíká. Náhodou se zakecám s klukem z Karlových Varů, u kterého moje citlivé ucho podle přízvuku odhalí, že to není Petr, ale Peter. Takže Slovák, a dokonce rodák z Prešova, jako já! Na několik kilometrů jsem zachráněn a daří se mi neustále běžet. Nakonec se k nám připojí i Ivan a společně se těšíme do Chyše. Ivan pořád počítá, kdy budeme v cíli, ale když proběhneme půlkou tratě za 6 h a 36 min, tak vím, že to pod 13 h určitě nebude a může se stát, že to bude mnohem horší.

Sice jsem pookřál a trochu víc běhal, pátou desítku mám ale stejně za 1 h 26 min a tohle tempo se až do cíle moc měnit nebude. Měnit se budou jenom pocity, někdy to půjde líp a někdy hůř, černé myšlenky vystřídá radost ze svítání, rozpuštěné mlhy, sluníčka a pěkné krajiny. Pak zas na nějakou chvíli přijde tunelové vidění, a já se stulím v jeskyni bolesti.

Na občerstvovačce v Chyši (53. km) se sejde dobrá parta, každý si cpe pusu, pije nebo se převléká. Chvilku probíhá i dosti barvitá debata na téma stolice. Loučím se nerad, ale čeká mě práce, takže co nejdřív do toho. Za polovinou tratě mám v sobě 6 různých gelů, 2 různé polévky, pár malých kousků chleba se sádlem nebo se sekanou. Pil jsem hlavně vodu, později zředěný ionťák, čistý ionťák a do toho pivo alko i nealko, vždy tak jeden dva kelímky. Po vyběhnutí z Chyše podávám domů hlášení i s cílovým propočtem. Dobíhá mě Ivan a Kamila a společně, či více méně na dohled spolu poběžíme dalších 20–30 km, za což jsem hodně vděčný.

Dalších 7 km z Chyše to mírně klesá a část z toho je po asfaltu, který se někomu nemusí líbit, ale jde to po něm rychleji. Šestou desítku zvládnu za 1 h 21 min. Ve stoupání na občerstvovačku na 64. km u obce Poustky naši trojici předběhnou 2 kluci a na chvilku se nás pět sejde až u občerstvení, kde si nás paní jednoho po druhém fotí. Z Poustek po Uhlířskou Lhotu následuje nejkrásnější část tratě po červené TZ, s mechovým lesem a obrovskými balvany kolem. Potom je dlouhý sešup dolů k řece u Rabštejna nad Střelou na 71. km. Někomu to může vyhovovat, ale mě to brždění drtí stehna a bolí u toho plosky chodidel. V této fázi tratě už koukám Kamile na záda a Ivan se fláká za mnou, a kdykoliv se mu chce, tak mě doběhne, ale moc do řeči nám nikomu už není.

Při doběhu na občerstvovačku na 71. km už vidím Kamilu a kluky odcházet a s Ivanem si dopřáváme luxusního občerstvení – mastná nudličková polévka a Birell, chleba, sekaná a doplnit flašku. A ještě tam předtím zvládnu natlačit gel. Vyrážím před Ivanem na krkolomnou část tratě kolem Střely, před kterou jsme byli varování už před startem. Popadané stromy, kameny a kořeny na stezce těsně kolem řeky. Představuji si, jak to tady dávali nejrychlejší ultra borci a sám se zmůžu jen na takový ten valčík – tři kroky běh, tři kroky chůze. Občerstvovačku na 79. km na Černé Hati si moc nepamatuji, ale gel jsem spolknul i tam. Následuje znova Čoubův mlýn a procházka do dlouhého kopce. V následném seběhu do Strážiště mě překvapí občerstvovačka, která tu je jen krátce a čeká na první maratonce. Před třemi lety jsem byl rychlejší a nikdo tu ještě nebyl. Dám si pouze kousek melounu, abych těm maratoncům moc neujedl.

Do cíle je to asi 19 km, takže klidně i 3 hodiny, ale ze Strážiště je to nějaké 3 km až do Mladotic pořád z kopce. Domlouvám se s Magdalénkou na setkání pod Šebíkovem, těším se a snad i trochu zrychlím. Devátou desítku jsem uběhl za 1 h 24 min. Podaří se mi předběhnout Kamilu a na křižovatce Mladotice-rozcestí poznávám mezi probíhajícími půlmaratonci redaktorku Blanku. Následuje občerstvovačka Podhrázský mlýn, kterou je kvůli živé muzice slyšet už z dálky. Probíháme staveništěm a následuje poslední dlouhý kopec.

Ve stoupání po žluté TZ kupodivu předbíhám dalšího ultra maratonce v modrém tričku a po chvíli vidím v poli vedle trati Magdalénku, které mě bez zelené kšiltovky na dálku nepoznala. Běžíme spolu asi kilák k silnici z Mladotic, kde ji do kufru auta naházím nepotřebné věci z batohu. Uvidíme se ještě v Žebnici a pak v cíli. Na občerstvovačku U Šebíkova jsou to odsud celé 2 km a znovu musím předběhnout modré tričko, který si mě drží na dohled. Konečně doběhnu na poslední občerstvení odkud se rozbíhají trasy půlmaratonu, maratonu a ultra maratonu každá jiným směrem. Je nás tu velká skupinka, a tak si neodpustím poznámku, že tady se to dělí na ty poctivé a líné… Půlmaratonci to odsud mají do cíle 6 km, maratonci 7 km a my asi 11 km, první 2 z nich ještě pořád do kopce.

V Žebnici mě opět čeká moje milá a modré tričko mám za patami. Neodolám a zaběhnu bokem na občerstvovačku určenou pro ty líné, abych polknul trochu plzeňského piva a nabral sílu do posledních kilometrů. Modré tričko mi utíká, a dokonce vybíhá silnici na konec Žebnice. Poslední 3 kilometry a z kraje prudký sešup do Pekla. Zdá se, že modré tričko už závěr vypouští. Ne že bych teď měl chuť nějak závodit, ale když ho doběhnu zkusím smlouvat: „Jaký jsi ročník? 1971. Já 1967, tak to bych měl mít přednost. Prosím…!“ Asi tak snadné to bylo a vše s úsměvem. Je lepší, když se soupeři domluví než se v našem věku honit po louce, i když takové souboje mají taky něco do sebe.

Už zdálky volám na holky na poslední občerstvovačce na okraji Plas, že už nic nechci, ať se nezlobí. Doběhnu k lávce u studánky Prelátky, zdravím dobrovolnice z Oktávy, zaznamenám fotografa a až do cíle nepřestávám běžet. Modré tričko za sebou nevidím. Předběhne mě už jenom pár maratonců a s Luďkem, který zde před 3 roky taky běžel stovku, se na poslední metry hecujeme. V závěru ještě předběhnu ultra dvojici kluka a holku, kteří vybíhali na trať ještě před oficiálním startem. A je tu cíl a zasloužená pusa pro vítěze, tak se totiž musí cítit každý ultra běžec v cíli. Čas 13:52:18 a celkové 46. místo. a 43. místo v mužích. No jo, ani jako holka bych se dnes na bednu nedostal.

Dnes jsem ale nepřišel kvůli času v cíli, ani kvůli umístění a NE, opravdu mě nemrzí, že tenhle čas je skoro o 3 hodiny horší než ten před třemi lety. Dnes jsem přišel bojovat sám se sebou a zvládnout to až do cíle. To se povedlo a já jsem naprosto spokojen. V hlavě mám plno nezapomenutelných dojmů a oči viděly plno krásy. I když jsem úplně nezapřel vrozenou soutěživost, tohle bylo víc dobrodružství než čistě běžecký závod. A když jsem se v závěru hecoval a hrozil nebesům, znamenalo to, že je v nádrži pořád nějaké palivo.

Zbývá jen pár mouder na závěr:

• Největší radost mi udělalo, že mi po dlouhé době zas jednou fungoval žaludek, a že vše co jsem pozřel, jsem donesl i do cíle
• Na hodinkách Garmin FR 955 jsem si spustil navigaci hned po startu, a překvapila mě výdrž baterie v cíli po skoro 14 hodinách – 69 % (!) Na datovou obrazovku s navigací jsem si jenom na chvilku přepínal, abych tam mrknul, a tím jsem šetřil kapacitu. Měření tepu jsem měl vypnuté a k navigaci pouze GPS
• Jestli budete narychlo potřebovat koupit baterii CR123A do čelovky, jako já, zapomeňte na Datart, kde si za ni nestydí říct 199 Kč a zajděte do Hornbachu, kde je za 69 Kč
• Hodinky mi zaznamenaly 3 h a 32 min chůze a 29 min nečinnosti, což je k výslednému času asi adekvátní. Split 6 h 36 min a 7 h 16 min je asi taky v normě
• Moji fanoušci mě obdivují, protože 100 km je pro ně vesmír. Dobře si ale vzpomínám na mé maratonské období a můžu říct, že maraton či půlmaraton uběhnutý na krev bolí mnohem víc než proflákaná stovka
• Tradičně skvělí pořadatelé se letos předvedli snad ještě víc než jindy a opravdu jim není co vytknout. Dokonce mám zde poprvé od roku 2015 zas profesionální cílové foto! Škoda jen, že když jsem si koupil 2 památeční plechovky piva, už byla tombola uzavřená.